Tajemná kráska

 

- navazuje na příběh „Camilka a Hugo“ -

 

„....Marcela,“ dopoví Hugo a odchází s úsměvem do dílny. Betty má co dělat a Armando je nervózní. V kanceláři se rozhostí nebývalé ticho.

Po chvíli Armando: „Betty, co je ti?“

Betty: „Ale nic, miláčku.“

A bere přitom do rukou složky, avšak na chvíli se zamyslí a složky jí z rukou sjedou na zem.

„Betty! Halóó!“ volá na ni Armando.

„Co.. cože?“ nechápavě hledí Betty.

Podívá se na zem a vidí tu spoušť - všechno rozsypané kolem dokola.

„Ach ne!“ zaskuhrá Betty a klekne si, aby ty papíry posbírala. Armando hned přiloží ruku k dílu. Malá usnula a na sedačce se jí právě zdá o strýčku Hugovi, jak si s ní pěkně hrál. Betty zatím pilně sbírá a Armandovi se ani nepodívá do očí. Náhle jí sjedou brýle a Armando, který si jich nevšimne, na ně nechtěně „položí svou dlaň“, což brýle nevydrží a už se ozve jen křupání skla.

„Co.. co.. co je? Auu! Moje ruka,“ diví se Armando, neboť má ruku od krve. Podívá se na ni a vidí krev a ... a na zemi Bettyiny brýle na maděru.

Betty: „Říkal jsi něco?“

Armando: „Néé!!!“

Betty si ničeho nevšimla, a tak Armando s mírně krvácející dlaní rychle sbírá kousky sklíček a dva šroubky, ještě ouška ... a už to všechno leží v jeho kapse. Betty asi nemá moc dioptrií, říká si v duchu, když ani nepostřehla, že nemá brýle. Pořád je kolem nich dusno. Betty si naučeným pohybem sáhne na nos, aby si brýle poopravila, a ony nikde. Začne tedy hledat, ale nemůže je najít.

„Armando,“ osloví ho, „nemůžu najít brýle!“

Armando: „Néé? Ehh... nikde je tady nevidím, lásko!“

Betty: „Ale musí tady někde být. Vždyť jsem je před chvílí měla.“

Armando: „Ne, miláčku. Ony... ony tady nikde nejsou.“

Betty si vzpříma klekne a vzdychne si: „Dnes se to na mě všechno valí. Armando, co to máš na dlani?“

Armando: „Néé, miláčku, to nic není. To jen trocha krve. Někde jsem se říznul.“

Betty: „A kde? Není tady žádný tak ostrý předmět, aby ses o něj mohl tak pořezat!“

Armando: „Nevím, Betty. Hned si to půjdu ošetřit, ano?“

Betty: „Jen běž.“

Armando spěchá do kanceláře a zavolá na Sandru, aby mu donesla něco na vyčištění a taky obvaz. Sedí u stolu a přemýšlí.

Sandra zaklepe a vstoupí: „Tady je to, doktore. A copak se vám to stalo?“

„To nic není, Sandro. Jen jsme se s Betty trochu pohádali,“ vyjede na ni, protože nemá chuť se s nikým bavit a už vůbec ne o Betty. Sandra se zatváří vylekaně, a rychle, snad aby jí něco neudělal, zmizí. Armando si čistí ruku a jen syká a přitom také přemýšlí o Betty. Proč se jen tak tvářila? Řekl jsem snad něco ...? Nebo Hugo? No ano, přece to, že přijede Marcela? Sakra, já jsem takový blbec, při té bolesti... auu... ani nemyslím. Auuu... pálí to teda parádně... vždyť si věříme... ááááá... chce to kurz zdravotnictví... ale co kdyby přijel Michel? Věřil bych jí? Už v duchu tato myšlenka Armanda děsí. Michel, Marcela, z těch jmen mu naskakuje husí kůže. Z jednoho má strach a z druhého ... z druhého vlastně nic, jsou jen kamarádi, všechno je minulost... bylo to krásné, ale je to minulost... ale, sakra ... auuu... já tady přemýšlím o Marcele místo o Betty. Ty idiote, nadává sám sobě. Konečně má ruku zavázanou a v klidu ze saka vytahuje zbylé kousky Bettyiných brýlí, které už brýle ani v nejmenším nepřipomínají. Moc v klidu tedy není a dumá nad tím, kde mu je rychle dokážou spravit. Zkouší je dát dohromady, když vtom k němu přijde Betty. Armando bleskurychle kousky nacpe do kapsy a vyloudí úsměv. Betty je zde s Camilkou v náručí. A bez brýlí... je tak... tak sexy. S malou v náručí...

Armando má co dělat: „Miláčku, stalo se něco?“

Betty: „Ano. Armando, zapomněla jsem jít do lékárny koupit Camilce prášky a zárověň se zajedu podívat domů, jestli jsem tam nenechala brýle. A taky bych ti mohla přinést něco na tu ruku.“

Armando: „Ne, miláčku, to není třeba. Už ji mám zavázanou.“

A zvedne ruku do výše. Ale to co zvedne, nevypadá jako dobře zavázaná ruka, nýbrž jako boxerská rukavice. Obvaz je nemotorně namotaný a vypadá to velice komicky, až se Betty rozesměje, jak jinak, než svým smíchem.

„Pojď ke mně, ty šibalko,“ zavolá si ji Armando a posadí si je obě na klín. A tak všichni tři sedí na židli a je jim dobře.

Betty: „Ach jo. Ty léky. Armando, musím jít.“

Armando: „Ne, miláčku, pojedu já. Jenom zajedu pro léky.“

Armandovi totiž v hlavě zraje plán, jak opravit ty brýle.

Betty: „Ne, lásko. S tou rukou nemůžeš řídit. Pojedu já. Ale je tu problém. Musíš pohlídat Camilku, jinak to nejde. Bojím se ji svěřit děvčatům nebo Nicolasovi...“

Armando ji přeruší: „Betty, miláčku, to nemyslíš vážně. Jsem přece její otec, nedělám to z donucení, ale protože to chci. Mám Camilku nejraději ze všech na světě.“

Vezme malou do náruče a políbí ji.

Armando: „Samozřejmě také tebe.Vy dvě budete vždycky na prvním místě.“

Vstane a políbí také Betty. Ta se usmívá. Vidět Armanda s dítětem v náručí je krásná podívaná.

Betty: „Dobře, ale nemyslím, že tu budu za pět minut. Bude to trvat asi půl hodiny nebo hodinu. Přeneseme její hračky z mé kanceláře do tvé.“

A tak jdou kolem sekterářek a Sandra raději nedává najevo, že je vůbec přítomná. Armando a Betty s malou projdou jakoby nic a Aura Maria jen hrozí Sandře, cože jí to napovídala. U Betty v kanceláří zatím berou do ruky hračky, různé chrastítka, deky a ohrádku, která představuje Camilčin domeček, kam ji Armando a Betty uloží, když ji potřebují později najít na tom samém místě, protože Camilka se ráda batolí a kdo ví, co by udělala bez dozoru. Když to všechno poberou, se smíchem zkouší jít přes zasedačku, ale ouha... přes dveře neprojdou. Jdou tedy kolem sekretářek, ověšení jako Ježíšci, když vtom se otevře výtah a v něm... Daniel Valencia se svým pohrdavým úsměvem.

Daniel: „Ale Armando, kampak? Už tě to dítě omrzelo?“

Armando: „Danieli Valencio! Přestaň mluvit hlouposti nebo tě odtud dám vyvést!“

„Armando!“ napomene ho Betty, pamatujíc na jejich úmluvu.

Armando se zase zklidní: „Co tu pohledáváš?“

Daniel: „Cccc. Armando, myslíš si, že když podnik vede tvá žena, že mně už nenáleží určitý podíl? To se pleteš. Přišel jsem si tebou promluvit.“

Armando: „Nemám náladu s tebou mluvit teď, ani kdykoliv jindy!!“

Daniel jen nesouhlasně pokývá hlavou: „Myslím,že tohle je velmi důležité.“

Armando: „Dobrá tedy, pojď do mé kanceláře.“

A všichni jdou do kanceláře. Tam se Daniel posadí jako pán a se zájmem sleduje Armanda a Betty, jak rozdělávají ohrádku a pod ni deku, na ni Camilku a kolem ní hračky.

Betty: „Tak já jedu. Měj se, zlatíčko.“

A políbí Camilku. „Maminka přijede. Ahoj, Armando.“ (políbí také jeho)

Armando: „Ahoj, miláčku. A přijeď brzy!“

Betty: „Budu se snažit. Zatím ahoj. Nashledanou, doktore Valencio.“

Armando: „A o nás dva se neboj, my to tady zvládneme, viď, broučku?“

A jde ke Camilce. Daniel se konečně dostane ke slovu.

Daniel: „Armando, potřebuji s tebou mluvit a ne dívat se na tebe, jak si hraješ s tím dítětem. Přišel jsem ti oznámit, že přijede Marcela.“

Armando jen pozvedne oči k nebi: „Kolikátý člověk, řekni mi, Danieli Valencio. Kolik lidí mi dneska tohleto řeklo? Nevíš?“

Daniel: „To opravdu nevím, Armando. Nesleduji tě, ovšem na to tady máš Betty.“

Armando položí malou zpět do ohrádky.

Armando: „Danieli Valencio, upozorňuji tě, že Betty urážet nebudeš.“

Armandův hlas nabírá na síle a Camilka tiskne svého plyšového medvídka.

„Betty, a to si zapamatuj,“ skoro křičí Armando, „Betty není Marcela!!!“

Daniel: „Co tím chtěl básník říci?!“

Také jeho hlas nabírá na intenzitě: „Tohle si nedovoluj, ty...“

Náhle uslyší pláč. Oba se po něm otočí a vidí, že je to pláč Camilky. Armando rychle přejde k ohrádce, vezme ji do náruče a utěšuje ji.

Daniel se tomu diví: „Tak tohodle by se Marcela nedočkala ani v příštím životě. Cccc!“

„Vypadni!!! Vypadni z mé kanceláře a už nikdy se v ní neukazuj!“ řve na něj Armando jako lev.

Daniel si neodpustí jedovatou poznámku: „No teda, dítě, ty máš ale vychovaného otce!“

A rychle zavře dveře. Odchází a nastupuje do výtahu doprovázen pohledy všech sekterářek. Armando zatím utěšuje malou. Houpe ji, zpívá jí ukolébavku, ale moc to nezabírá.

Armando: „Musíš mi prominout, ale nikdy jsem nebyl zpěvákem. Jen tenkrát v baru s Betty, tady s tvojí maminkou....“

A začne jí vyprávět o večeru, který kdysi strávil ve společnosti Betty, v době, kdy nebyla krásná. Jak je tam vybrali, aby zaspívali tu známou píseň. Jak se tenkrát styděl... Co by za to dnes dal...

Armando: „... musíme si to zopakovat, Betty.“

Camilka se ztišila, ani nevnímala tatínkovo vyprávění, ale jeho hlas byl tak uklidňující, že se přestala bát a v klidu usínala. Když vtom tu krásnou chvilku plnou klidu vyrušil zvonící telefon a Camilka se hned přihlásila o slovo. Armando zvedl telefon. Byla to Betty a říkala mu, že nemůže najít doma brýle a že neví, co bude bez nich dělat. Armando jí odpověděl, že se ještě v Ecomodě porozhlédne.

Betty se ještě zeptala: „Jak to tam zvládáte?“

Armando odpověděl: „Ale výborně, všechno v nejlepším pořádku. Camilka si do seznamu neoblíbených lidí přidala Daniela Valenciu. Nevíš, jestli se odpor k někomu přenáší v genech?“

Betty se smíchem: „Asi to tak bude. Musím končit, miláčku, ahoj.“

A zavěsí. Camilka je potichu jako siréna spustěná naplno. Armando se ji znovu pokouší utišit. Právě v tu chvíli na chodbě vystupuje z výtahu krásná čenovláska. Sekretářky jen nevěřícně zvolají: