Palm Beach (15)

 

Oběd s Jimmym se odehrál v docela příjemné atmosféře. Byl milý a galantní a Marcela tak aspoň na chvíli zapomněla na starosti, které ji tak trápily. Oba se pak vrátili do kanceláře. Marcela si promluvila s Andreou a svěřila jí, co se ráno dozvěděla.

Andrea: „To snad nemyslíš vážně?! To že udělal? Ne, to ne. Tomu nevěřím.“

Marcela: „Slyšela jsem to na vlastní uši, Andreo. Fernando mu to říkal dost pobaveně.“

Andrea: „Tohle bych ale do Pabla neřekla. Třeba je to nějaké nedorozumění.“

Marcela: „Zdání klame. Osobně si myslím, že o nedorozumění nejde. Sylvia se teď na mě dívá velmi povýšeně… Jako by tušila nebo dokonce věděla o tom, co se mezi námi stalo. To je docela přesvědčivý fakt, nemyslíš?“

Andrea: „To ano, ale co když to dělá jen proto, aby tě dráždila? Třeba to jen hraje. Pablo byl opilý, jak říkáš. Mohlo mu něco uklouznout nebo…“

Marcela: „Nebo si o mně povídali, když spolu leželi v posteli! Už nevím co mám dělat. Tohle všechno mě děsně vyčerpává. Nejradši bych někam utekla…“

Později odjela domů, pevně rozhodnuta, že dnes vypustí jakékoliv myšlenky na Pabla. Těšila se jak si dá horkou vanu, pustí si nějakou relaxační hudbu a pořádně si odpočine. Všechno šlo podle plánu. Koupel byla příjemná, nálada uvolněná. Ještě chvíli pracovala, ale nepřeháněla to. Když prohrabovala šuplíky, narazila na fotku s Armandem, kterou měla schovanou. Trochu ji to vyvedlo z míry, ale vyndala ji a dlouze se na ni dívala. Vzpomínala. Vzpomínala na chvíle, kdy spolu byli šťastni. Prsty přejížděla po jeho tváři a napadala ji spousta myšlenek. Jak se asi má? Myslí na mě někdy? Tak dlouho jsme ho neviděla. Jak bychom asi žili, kdyby se nikdy neobjevila ta prokletá Beatriz! Poslední myšlenku se snažila co nejrychleji zaplašit. Pokaždé když si na ni totiž vzpomněla, zmocňoval se jí hněv. To ona je rozdělila! Od Daniela se dozvěděla, že se jim krátce po svatbě narodila dcera. Armando se tedy stal otcem. Kdyby se tenkrát nestalo to, co se stalo, mohla teď žít s Armandem ona! Mohl mít dítě s ní! Rychle fotku odložila zpět do zásuvky. Dost! Co to zase dělá? Vždyť to všechno je už minulost. Ano, minulost. Nesmí na to myslet. Skončilo to a nikdy se to už nevrátí. Svlékla si župan a vlezla pod přikrývku.

Tou dobou vzpomínal na minulost i Pablo. Seděl v obýváku v křesle a držel sklenku whisky. Nepřítomně se díval do zdi. Myslel na tu noc. Na noc, kdy byl s Marcelou. Byl přesvědčený o tom, že nic podobného se už nikdy nestane. Dopil a chtěl si znovu nalít. Zvedl se, ale klopýtl a narazil do stolu stojícího vedle. Ošklivě se praštil do kolene. Opřel se o zeď, v očích hněv. Zprudka hodil skleničkou o zem. Ta se roztříštila. V návalu vzteku převrhl stůl i křeslo, vyházel z polic několik knih. Zarazil se až ve chvíli, kdy mu do rukou padla zarámovaná fotka s Vanesou. Chvíli se na ni díval a prudce oddychoval. Pak ji sklopil a odpotácel se ke zdi, kde se sesul na zem. Po tvářích mu tekly slzy, ale rychle je utřel. Přišel k němu jeho pes Tommy. Byl to světlý labrador a Pablo ho měl od doby, co koupil tenhle dům. V této chvíli ho považoval za jedinou bytost na světě, kterou má. Pes si lehl vedle něj a položil hlavu pánovi přes nohy. Pablo ha drbal za ušima a hladil. Vydrželi takhle sedět velmi dlouho. Pak se Pablo zničehonic zvedl a odešel k telefonu.

Marcela nemohla dlouho usnout. Stále o něčem přemýšlela. Myšlenky na Armanda jí zase otevřely staré rány. Přemýšlela o své rodině, kterou toužila vidět. Nevyhnula se ani myšlenkám na Pabla. Najednou ji z rozjímání vytrhl zvonící telefon. Vylekala se a už se po něm natahovala. V půli cesty se však zarazila. Nechtěla teď s nikým mluvit, a tak nechala telefon dál vyzvánět. Po chvíli se zapnul záznamník s nahraným vzkazem. Kdo jí asi volá v tuhle hodinu? Zazněl zvukový signál a malá kazeta začala nahrávat. Chvíli bylo ticho, pak si někdo odkašlal. Hned po prvních slovech ho Marcela poznala - Pablo. Ještě víc se zachumlala do deky. Sama nevěděla, jestli ho chce poslouchat. Měla nutkání ten hovor přerušit, ale nakonec to neudělala. Začala se soustředit na jeho hlas.

Pablo: „Marce… Marce, jsi tam? Jestli ano, tak to zvedni. Prosím… Ale… Možná vůbec nejsi doma. Možná jsi zůstala… Možná jsi zůstala s Jimmym. Ale to je tvoje věc. I když mě ta myšlenka pěkně štve, je to jen tvoje věc… Asi to tak mělo skončit. Třeba je to tak lepší… Hm… Já… Chtěl jsem ti jen vysvětlit ten dnešek… To, co jsi slyšela ráno na chodbě… o mně a Sylvii. Musím se ti k něčemu přiznat. (ironický smích)… Já ani nevím, co se včera v noci vlastně stalo. Na nic si napamatuju… Byl jsem tak namol, že… Ale tohle tě asi nezajímá…Vlastně tě určitě nezajímá nic z toho, co tady říkám. Jo… Já to chápu. Máš na to plný právo…Vím, že to, že jsem byl opilý, mě neomlouvá. Nic takovýho jsem tím ani nechtěl říct, ale… Ale chci ti říct, že… že mi na tobě opravdu moc záleží… Miluju tě, Marce… Opravdu… I když se podle toho vůbec nechovám… je to pravda. Určitě si myslíš, že jsem zase opilý… Jo, pil jsem… Ale jen tolik, abych zahnal ty nepříjemný myšlenky… Vím, co říkám, Marce… Přál bych si, abychom dostali ještě jednu šanci… Šanci začít úplně od začátku… S čistým štítem… Ale to se asi nestane… Ublížil jsem ti až moc… Nedivil bych se, kdybys mě už nikdy nechtěla vidět… Vlastně ani nevím, proč ti volám a obtěžuju tě s tím… Stejně vím, že ty svůj postoj ke mně nezměníš… Jo, jsem pěknej mizera, Marce, vím to… Nechtěl jsem ti ublížit… Přísahám… Neměl jsem nic takovýho v plánu… Jestli tě můžu o něco poprosit… jen o jednu věc… věř aspoň tomuhle… Panebože… nechci ani vidět, jak se budeš asi tvářit, až si tohle poslechneš (zase ten smích)… Asi bys to měla hned všechno smazat… Nebudu tě už víc otravovat… Jen doufám… že tě zítra zase uvidím… Když nic jinýho… neber mi tu možnost tě vídat aspoň v práci… Už nikdy na tebe nebudu s ničím naléhat… Slibuju… Miluju tě, Marce… Dobrou…“

Telefon ohluchl. Po celou dobu Marcela plakala. A ještě dlouho nepřestala. Ležela v posteli a hlas se jí otřásal vzlyky. Proč jí to jen všechno řekl? Je to jeho věc, že se vyspal se Sylvií. Aspoň, že si uvědomuje, jak Marcele ublížil. Ona mu však nedokázala odpustit. Zatím ne. A ani neví, jestli někdy schopna bude. Nechce ho zítra zase vidět. Je to na ni moc velký tlak. Pomalu začínala mít pocit, že ztrácí kontrolu. Nad vším. Potřebuje odtud pryč. Musí odjet nebo se z toho zblázní. Za chvíli se uklidnila a začala přemýšlet. Došla k názoru, že bude nejlepší, když si vezme na pár dní dovolenou. Bude to tak pro oba lepší, když se nějakou dobu neuvidí. Vzpomněla si, jak dnes narazila na Armandovu fotku. Mohla by jet na několik dní do Kolumbie, napadlo ji. Znovu navštívit svou rodinu jí připadalo jako dobrý nápad. Jediné, čeho se obávala, bylo opětovné setkání s Armandem. Na to se bude ale muset ještě připravit. Hned ráno zavolá Ricardovi a domluví se s ním. Plně rozhodnutá se otočila na bok a snažila se usnout…