Před svatbou (20)

 

Mezitím, co Armando veze Betty domů, v jednom baru v Bogotě se odehrává podivný rozhovor.

Paula: „Ty jsi ten dopis vážně poslala?“

Sára: „Co myslíš, že jsem o něm mluvila jen tak?“

Ximena: „A co jsi tam vlastně napsala?“

Sára: „No, takové ty řečičky, co by rozhodily každou, která se má vdávat. A ta doktorka Pinzonová se mi zdá jako chudinka. Nejspíš bude v tom, jinak by si ji Armando určitě nebral.“

Paula: „Myslíš?“

Sára: „Copak vy věříte, že se náš milý Armando opravdu nějak změnil? Však já to broučkovi ještě pěkně osladím. Nikomu nic neřekl, nikde se neukázal, ani v jednom baru… a najednou svatba? Prosím tě, tohle není Armando.“

Ximena: „Máš pravdu, taky nevěřím, že by byl tak zamilovaný.“

Sára: „Armando… zamilovaný? Ha-ha-ha. Snad si Armandito nemyslí, ať je to s tou jeho svatbou jak chce, že se ožení, aniž by se se mnou pořádně rozloučil. Dvakrát mě odmítl, potřetí už mu to nedovolím. Na dnešní noc nezapomene.“

Paula: „A co máš v plánu?“

Sára však nic neřekla a jen se samolibě usmívala. Armando přivezl Betty domů.

Betty: „Armando, děkuju ti. Zítra ráno se uvidíme v práci.“

Snaží se rychle odepnout si pás, ale nějak se zasekl a Betty s ním začne beznadějně a naštvaně lomcovat, jako by to snad mělo nějak pomoci. Armando pozoruje Bettyino počínání s velkým zneklidněním a obavou.

Armando: „Betty, Betty, uklidni se, to je v pořádku, já tě odepnu.“

Armando jedním zmáčknutím uvolní Betty ze sevření.

Betty: „Děkuju. Dobrou noc.“

Armando: „Miláčku, nezapomněla jsi na něco?“

Betty: „A na co?“

Armando: „Ty se ještě ptáš? A co polibek na dobrou noc?“

Betty: „Jistě. Promiň.“

Betty dá Armandovi letmý polibek na tvář a snaží se co nejrychleji vystoupit.

Armando: „Beatriz, zdálo se mi to, nebo to měl být polibek z povinnosti?“

Betty: „Co… cože? O čem to mluvíš?“

Armando: „Betty, nesmíš se na mě zlobit, ale není s tebou něco?“

Betty: „Ne, vůbec nic, jsem úplně v pořádku, to jen ten…“

 Armando: „…stres?“

Armando se snaží zachovat klid, ale už nemůže vydržet tu nejistotu, které ho Betty vystavuje. Jeho nervozita se stupňuje, ale snaží se nedát na sobě nic znát.

Armando: „Miláčku, to není žádný stres. Nevěřím ti to, je to jen výmluva a já nemůžu pochopit, proč mi nechceš říct, co se děje. Udělal jsem něco já?“

Betty se zvýšeným hlasem: „Všechno je v naprostém pořádku, opravdu je to jen únava. Musím už jít domů. Dobrou noc.“

Spěšně vystoupí z auta.

 Armando naštvaně praští rukou do volantu: „Takže tobě nic není, Beatriz.“

Armando se náhle rozhodne, vystoupí z auta a práskne dveřmi. Doběhne k Betty a chytne ji za ruku.

Betty se vyleká: „Armando, co se děje?“

Armando: „Mně? Co se děje mně? Spíš mi řekni, co se, sakra, děje s tebou. Tohle mi nemůžeš dělat. Musíš mi to říct, ať je to cokoliv.“

Betty: „Ale co chceš, abych ti řekla?“

Armando: „Můžeš třeba začít vysvětlováním, proč se chováš tak, jak se chováš.“

Betty: „Kolikrát ti mám říkat, že mi nic není. Jsem jen u-na-ve-ná. Už můžu jít domů? Dovolíš mi to?“

Armando zoufale: „Ne, dokud mi neřekneš pravdu.“

Betty: „Armando, nezdá se ti, že tohle už jsme jednou zažili? Nech mě být. Prosím tě o to. (důrazně) Nech mě být. Já na tohle nemám.“

Armando překvapeně: „To myslíš vážně?“

Betty se na něj se slzami v očích podívá a bez jediného slova odchází ke dveřím.

Tiše šeptá: „Odpusť mi to Armando, odpusť.“