Mario Calderon má problém (4)

 

Wilson trpěl. Už dlouho, pokud vůbec někdy, si nepřipadal tak ponížený. Zkoušel se dostat dovnitř do telefonní budky, ke které byl tak potupně připoutaný. Málem si vykloubil rameno, ale sluchátko po několika pokusech nahmátl. Když se ale pokoušel jednou rukou držet sluchátko a vytočit číslo, vyklouzlo mu z prstů a na šňůře se houpalo kousek nad zemí. Tam už Wilson nedosáhl, ať se snažil sebevíc.

K dovršení všeho Wilson viděl, jak před Ecomodou zastavil elegantní kabriolet s Hugem Lombardim a nějakým opáleným hezounem za volantem. Hugo držel na klíně svou fenku, den ode dne línější a tlustší. Řidič kabrioletu se na Huga zářivě usmíval a zřejmě řekl něco vtipného, protože Hugo se rozesmál a zahrozil mu prstem. Pak vystoupil z auta a blížil se ke dveřím Ecomody.

Wilson se snažil s připoutanou rukou schovanou za zády ležérně opřít o telefonní budku a tvářit se jakoby nic. Hugo se u něj zastavil, otočil se zpátky k autu, které se už rozjíždělo, a zasněně se za ním díval.

„Na shledanou, ty můj divochu,“ zavolal a zamával ještě za odjíždějícím a pak sjel pohledem Wilsona zkrouceného u budky.

Hugo: „Co je vám, člověče? To se nestydíte takhle se tady poflakovat? A jak to vypadáte?“

S odporem se zadíval na Wilsnovu zmačkanou uniformu a čepici nakřivo po souboji s budkou.

Hugo: „Upravte se trochu! Fuj, to je úroveň. Podívej se, Barbaro, na to odporné individuum. Mám zkažené celé dopoledne, abyste věděl. Proboha, alespoň mi pojďte otevřít dveře - honem, honem!“

„Pane Hugo, to bych moc rád, ale to nepůjde,“ kroutil se Wilson.

Hugo nevěřil svým uším. „Co nepůjde? Chcete říct, že vrátný vašeho formátu neotevře dveře pouhému návrháři, umělci, géniovi, nejdůležitější osobě celého tohohle blázince? Kde by všichni byli beze mě?“

Wilson jen poodstoupil kousek stranou, aby bylo viděl jeho ruku s pouty. Hugo na to chvilku beze slova zíral a pak dostal záchvat smíchu.

Hugo. „No, to je opravdu originální, to bych od Armanda nečekal, že uváže hlídacího psa k boudě! I když - jaký vy jste hlídací pes, prosím vás? Moje Barbarita by to zvládla líp, a ještě by pohled na ni nezvedal žaludek kolemjdoucím. No, hezky tu štěkejte a ne abyste někoho pokousal!“

„Pane Hugo,“ prosil Wilson, „nemohl byste sem poslat Freddyho, ať mě z toho nějak dostane?“

„Že bych tady mohl dělat taky poslíčka a vyřizovat vzkazy, když už si musím otvírat dveře? To jste myslel?“ nafoukl se Hugo a otočil se k zoufalému Wilsonovi zády.

V Armandově kanceláři se Betty opatrně svezla ze stolu na zem a otočila se ke Calderonovi, který už zase seděl s hlavou v dlaních na pohovce.

Betty: „Nepřeháníte trochu, doktore? Nikdo vás přece nemůže donutit, abyste se oženil proti své vůli. A nedovedu si představit, že by si nějaká žena chtěla vzít někoho, koho sotva zná a kdo před ní ještě navíc utekl! Měli byste si rozumně promluvit.“

Calderon zvedl hlavu a nevesele se usmál: „Nechci vám brát iluze o hodných lidech v tomto laskavém a vlídném světě plném pochopení. Rád si nechám od vás poradit, jak rozumně přesvědčit sicilského tatíka, aby si rozmyslel, že provdá dceru. Tím spíš, když je její údajná čest v tahu.“

Armando jen zvedl oči ke stropu a rozhodil ruce. Betty se na Calderona zkoumavě dívala a měla pocit, že pod tou ironickou slupkou vykukuje opravdový strach. Na vteřinu zavřela oči, nadechla se a řekla: „Jestli opravdu nevíte, kam jít a co dělat, můžete dneska zůstat u nás.“

Armando se na Betty šokovaně zadíval. „Miláčku, pochopil jsem správně, že nabízíš Mariovi, aby přespal v našem bytě?“

Calderon vypadal stejně překvapeně. „Tedy, doktorko, to myslíte vážně? Od vás bych něco takového nečekal, naše vztahy přece jen...“

Betty ho přerušila. „To, že vás nemám ráda a nesouhlasím s tím, co děláte, je jedna věc. Druhá věc je, že nechci mít výčitky svědomí, že jsme vám nepomohli, kdyby se vám opravdu něco stalo. Pojedu odpoledne pro naši dceru k rodičům a zůstanu tam s ní přes noc, nechci mít nic společného s tím, co vymyslíte dál.“

Armando začal něco namítat, když v tom se rozletěly dveře a v nich stanuli bratři DiCastellovi.