Před svatbou (19)

 

Betty zvedla obličej. Ne snad proto, že by něco zaslechla, ale proto, aby si znovu a znovu začala pročítat v tuto chvíli už tak důvěrně známé řádky. Začala pročítat dopis, jehož začátek nenaznačoval nic zlého.

Prostě jen: „Vážená doktorko Pinzonová,“ ale další pokračování umocňovalo v její duši stín pochybnosti, i když si to nechtěla připustit.

Znovu a znovu čte: „Vážená doktorko Pinzonová, dovolte mi, abych vám co nejupřímněji blahopřála k vaší a Armandově svatbě. Opravdu jsem ráda, že si Armando konečně někoho našel. Jen se vás chci zeptat. Jste si jistá, že si chcete Armanda vzít? Jste dost silná a připravená na to, žít život ve lži, v podvodech a v trápení? Chci vás jen upozornit, že Armanda znám a znám ho opravdu dobře. Jistě rozumíte, co tím DOBŘE myslím. Je to vášnivý muž. Sama jsem to poznala na svém těle, protože na ty noci, které jsme spolu strávili za zády Marcely Valenciové, nelze zapomenout. A věřte, že nejsem jediná. Ovšem co Armando rozhodně není a nikdy nebyl, je muž jedné jediné ženy. Je nádherné a dojemné, pokud si myslíte, že vás miluje. Ovšem láska netrvá věčně a u Armanda už vůbec ne. On vždycky věděl, jak si získat ženu, když chtěl něčeho dosáhnout. Vidím, že u vás se mu to taky podařilo. Hlavně nebuďte, prosím vás, naivní. Jsem si jistá, že jednou ho omrzíte a on opět zatouží po náruči jiné. Pokud už se tak nestalo. Jste si jím tak jistá? Věřte, že je mi vás opravdu líto. S pozdravem vaše dobrá přítelkyně.“

Betty z tohoto dopisu cítila ironii a vlastně i něčí touhu jí ublížit. A nejen jí. Přesto, i když rozum napovídal, že je to celé vlastně strašně hloupé a trapné a že to jediné a rozumné je vyhodit ho do odpadků, přesto nemohla. Byla zoufalá a nešťastná. V její hlavě se přebíjely vzpomínky, vzpomínky na Armanda. Na toho muže, který se rád těšil přítomností jiných žen, který vymýšlel všemožné lži a podvody, aby zakryl své nevěry. Ale také viděla muže, který tolik trpěl a právě kvůli ní. Muže, o jehož upřímné lásce k ní nepochybuje. Tak proč ta nejistota?

Do kanceláře vejde Armando: „Můžeme jít, miláčku?“

Betty však opět strnule sedí na své židli a Armandovo volání vůbec nevnímá.

Armando: „Betty… Betty…“

Betty jako by se probrala ze snu.

Betty: „Ano, lásko? Už půjdeme? Dobře.“

Roztržitě vezme kabelku a téměř proběhne kolem Armanda. Ten ji s ustaranou tváří následuje. Mezitím, co Armando veze Betty domů, v jednom baru v Bogotě se odehrává podivný rozhovor.