S Marcelou v Ecomodě (7)

 

Vůně kávy, která je tu cítit z každého rohu, působí uklidňujícím dojmem. Pohlédne na ženu sedící v rohu u stolu. Srdce se mu sevře. Není to láska, co cítí, není to nenávist, je to jen těžko popsatelný pocit. Snad soucit, chuť ochránit ji před jejím vlastním smutkem. Vypadá tak zranitelně. Jeho pohled na okamžik zabloudí ven. Taxík právě odjíždí… Znovu se nadechne a udělá poslední krok k Marcele. Marcela si hřeje ruce o hrnek kávy. Venku začíná velice chladné období, a tak většina vyměnila šatník. Místo krátkých triček a sukní se objevují teplé svetry a dlouhé kabáty. Armando si lehce odkašle. Marcela zvedne překvapeně zvedne svůj pohled až dosud upřený do šálku kávy.

Armando: „Ahoj… můžu na chvíli?“

Marcela: „Armando? Co tady děláš? Jak jsi mě našel? Posaď se…“

Armando se posadí. V okamžiku přiběhne číšník.

Číšník: „Dáte si, pane?“

Armando: „Jednu kávu, prosím.“

Číšník s kývnutím hlavy odejde. Marcela se vyčkávavě podívá na Armanda. Ten neví, jak začít.

Marcela: „Víš… myslím, že si musíme promluvit.“

Marcela (v duchu se ušklíbne): „Jaká to ironie osudu. Vždycky jsem to byla já, kdo přicházel s touto větou a ty jsi mě vždycky odbyl se slovy, že nemáme o čem mluvit.“

Armandovi nebyla tahle slova zrovna příjemná. Nespokojeně se zavrtěl na židli. V duchu poděkoval právě přicházejícímu číšníkovi za jeho dochvilnost. Nevěděl, co má odpovědět, a tak byl rád za každé přerušení.

Armando: „Nepřišel jsem se hádat, Marcelo. Mám pocit, že si musíme promluvit o tom, co se stalo, respektive i o tom, co se nestalo…“

Marcela: „Opravdu? A co se nestalo? Co se mělo stát? Nebo snad spíš - nemělo stát?“

Armando: „Nemělo se stát nic a vlastně se ani nic nestalo, ale přestaňme mluvit v hádankách! To dnešní ráno… Přiznávám, že… že… že jsem se na okamžik dostal ve vzpomínkách k dobám minulým, kdy náš vztah byl ehm… na svém vrcholu… Stydím se sám před sebou.“

Marcela: „Stydíš? Za co se stydíš?! Za to, že sis vzpomněl na MĚ? Na dobu, kdy jsme byli spolu?“

V Marceliných očích se objevila hořkost.

Armando: „NE, Marcelo, ne, tak jsem to nemyslel - špatně jsem se vyjádřil! Já nelituju ani jednoho jediného okamžiku, kdy jsme byli pár! V jisté době to byly krásné časy… Pak se cosi změnilo, něco, co není chyba ani jednoho z nás. Je to něco, v čem má prsty jedině osud… Oba moc dobře víme, co mám na mysli. Nechci to tu znovu rozebírat a omílat stále dokola to samé… proto jsem nepřišel!“

Marcela (tiše, ale s upřeným pohledem): „Tak proč jsi vlastně přišel?“

Armando: „Chci se ti omluvit, jak jsem se ráno zachoval… zbaběle jsem utekl a zavřel se ve své kanceláři. Bylo to ode mě podlé! Jestli můžu, Marcelo… žádám tě o prominutí.“

Marcela zahnala prudkým mrknutím slzy. Oba věděli, že se neomlouvá jen za to, jak zbaběle utekl. Bylo v tom něco víc, něco, co ani jeden z nich neuměl slovy vyjádřit.

Marcela (lehce posunula po stole svoji ruku a dotkla se té Armandovy): „Odpouštím ti, Armando.“

Armando pevně stiskl její ruku a ulehčení se usmál. Náhodný chodec by si určitě myslel, že je to milenecký pár - úsměv, držení za ruce… Ale tak tomu nebylo. Všechno tohle bylo jen přátelské gesto. Z Armandovy strany úplně, z Marceliny z velké snahy aspoň trochu.

Marcela: „Tak… a teď ještě já - můžeš mi odpustit?“

Armando: „S největší radostí!“

Marcela: „Děkuju… děkuju ti za všechno! Měj se mnou prosím trpělivost. Vím, že je to těžké, ale věř, že já se snažím! Snad ještě potřebuju čas, ten rok a půl byl zjevně málo.“

Armando se usmál.

Marcela: „A co Beatriz? Co jsi jí řekl?“

Armando: „S tím si nedělej starosti, všechno je v pořádku. Řekl jsem jí pravdu a ona to pochopila.“

Marcela: „To jsem ráda… neodpustila bych si, kdybych měla něco zavinit!“

Armando: „Opravdu se nemusíš ničeho bát!“

Marcela: „No, tak bychom mohli jít? V Ecomodě je spousta práce!“

Armando: „Dobrý nápad.“

Armando zaplatil útratu (za oba) a společně vyšli k autu…

Mezitím v Ecomodě: Když Betty přišla z „oběda“ sama, vyvolalo to u všech údiv. Klub čekal obvyklou scénku - Betty a Armando líbající se ve výtahu - ale tentokrát tomu tak nebylo.

Sofia: „Ehm… Betty?“

Betty: „Co se zase děje?“

Sofia: „Pan Armando s tebou nepřijel?“

Betty: „Ne, ještě má nějakou práci, přijede později!“

Klub to vzal, ale jen naoko, na vědomí. Jakmile se za Betty zavřely dveře, seběhly se. Berthě se rozzářily oči a s velkým zaujetím vykládala různé spekulace, proč jenom přišla Betty sama. Betty se posadila do křesla. Začala pracovat, ale v myšlenkách byla stále v kavárně, kde měli být i Armando s Marcelou. Byl to pro ni velký krok, říci Armandovi, ať si s ní jde promluvit, ale věděla, že pokud to neudělá, spousta věcí zůstane dál nedořešená a to nechtěla. Netrpělivě každou chvíli kontrolovala hodinky. Armando s Marcelou přijeli do Ecomody.

Marcela: „Nechceš jít nahoru sám? Aby nevznikly řeči… znáš je!“

Armando: „Ani náhodou! Jdeme společně.“

Marcela: „Tak jak myslíš…“

Nastoupili do výtahu. Marcela s napětím čekal, až se dveře otevřou. Armando na sobě nedal nic znám, ale ani on nebyl úplně klidný. Dveře se otevřely a Marcela s Armandem společně vystoupili. Jako za starých časů. Klub otevřel údivem pusu.

Armando: „Nějaký problém?!“

Sofia: „Ne, ne, pane!“

Armando: „Betty je u sebe?“

Aura Maria: „A-ano!“

Armando: „Tak zatím, Marcelo!“

Marcela: „Ahoj… a ještě jednou díky!“

Marcela zamířila do své kanceláře a Armando k Betty.

Bertha: „Tak tohle je i na mě moc! Celý rok se tu téměř nic neděje a teď v jeden den takových drbů!“

Armando zaklepe na Bettyinu kancelář…