Mezi usmířením a Cartagenou (48)

 

Daniel: „To je prosté, chtěl jsem navštívit Marcelu, netušil jsem, že odjela. A jako obvykle se to nějak zkomplikovalo, sotva se objevil Armando.“

Rozloučil se s Betty, na Armanda se ani nepodíval a odešel.

Sotva za ním zapadly dveře, nakoukl dveřmi ze zasedačky pan Hermes: „Co tu chtěl ten nepříjemný pán?“

Pak si ale všiml poněkud neupraveného zevnějšku Betty i Armanda.

Hermes: „Co to... jak to vypadáš, Beatriz Auroro? A vy také, doktore? Co se to tady dělo?“

Betty silně znejistěla: „No víš, tati, my jsme...“

Armando jí skočil do řeči a plácnul to první, co ho napadlo: „Cvičili!“

Hermese to zrovna neuklidnilo: „Co tím chcete říct, doktore? Jaký druh cvičení máte konkrétně na mysli?“

Armandovi došel dvojsmysl a nevěděl, jak z toho ven.

Betty ale už našla svou duchapřítomnost: „Armanda hrozně bolí záda, tak jsem mu ukazovala ty tvé skvělé protahovací cviky.“

Hermes roztál: „Ale proč něco neřeknete, doktore? Betty vám to určitě ukázala špatně, ta nemá ani ponětí, jak se ty cviky mají provádět. No, pojďte, pojďte... ukažte, jak to děláte.“

Betty se za Hermesovými zády snažila předcvičovat a Armando snaživě mával rukama.

Hermes: „Teda, doktore, styďte se, takový mladík. Vždyť vy vůbec nemáte formu! Cvičit, cvičit! Ta dnešní mládež, Nicolasovi to taky pořád říkám, ale jako bych hrách na stěnu házel!“

Betty za ním vyprskla smíchy a Hermes se rychle otočil: „Je ti něco k smíchu? Co to tady vyvádíš?“

Betty se honem začala rozhánět rukama: „Taky cvičím, vidíš? To víš, záda chytají i mě.“

Hermes se najednou rozzářil: „Mám nápad, zavedeme tu pro zaměstnance rozcvičku. Uvidíte, jak se zvedne produktivita práce. Klidně se postarám o předcvičování. Já tady těm slípkám v sekretariátu načechrám peříčka, he-he!“

Armando neopatrně obrátil oči v sloup.

Hermes: „Jen se tak nešklebte, doktore! Kdyby dnešní mládež víc cvičila, neměla by čas na nepravosti. Počkejte, já dojdu ještě pro Nicolase a zacvičíme si všichni společně. Uvidíte, jak vám pak práce půjde od ruky!“

A hrnul se ke dveřím. Betty došlo, že by asi nebylo moudré, aby Hermes viděl Nicolase právě teď, jenže Hermes si to zamířil k jeho kanceláři s razancí protitankové střely. Betty zoufale pohlédla na Armanda v očekávání výbuchu a Armando ji ochranitelsky objal kolem ramen. Výbuch se však kupodivu nekonal.

Za chvíli se pan Hermes vrátil a oznámil jim: „Ten trouba Nicolas si už zase něčím zapatlal kalhoty, tak mu je paní Inés v dílně zkouší vyčistit. Má štěstí, že je to tak hodná a šikovná dáma. A tak ten moula teď sedí u sebe jen v trenkách a nemůže sem přijít. Dovedete si představit, co by ty vyschlé větve v sekretariátu vyváděly, kdyby ho viděly bez kalhot, he-he?“

Armando se neudržel: „Aby nám ho chudáka neznásilnily.“

Betty se zaškaredila: „Myslím, pánové, že urážíte nejen děvčata, ale i Nicolase.“

Hermes: „Copak už nerozumíš vtipu? Řeknu vám doktore, co se vrátila tak předělaná a ještě se stala prezidentkou, tak s ní nic není!“

Armando: „To se vám jen zdá, pane Hermesi.“

Hermes: „Tak jdeme na ty cviky. Ale víte, co? Úplně nejlepší bude, když vám ta záda napravím…“

A začal se sápat po Armandovi.

Betty rychle zasáhla: „Tati, to radši ne, napadlo mě, jestli ty bolesti zad nemůžou být ještě od toho Armandova pádu. Raději by měl zůstat v klidu.“

Ozvalo se zaklepání na dveře, dveře se otevřely a v nich Catalina: „Zdravím, můžu dál, nebo ruším?“

Betty se ulevilo, že tak snadno může změnit téma: „Catalino, ty nikdy nerušíš!“

Armando ji šel políbit na tvář: „Vítej, Caty!“

Catalina: „Když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak letíme zítra do té Cartageny, nebo z toho sešlo?“

Betty: „Samozřejmě letíme, ale vůbec nevím, kdy si zabalím. Zatím jsem na to neměla čas.“

Catalina rozhodila rukama: „Co by sis balila? Přece víš, jak úžasně se v Cartageně nakupuje.“

Betty: „To máš tedy pravdu, Catalino. Já už se tak těším, jak spolu vyrazíme na nákupy…“

Čím více obě básnily o nákupech v Cartageně, tím bolestněji se pan Hermes tvářil.

Hermes: „Tak počkat, slečinko! To, že jsi prezidentka, neznamená, že můžeš takhle rozhazovat! A navíc – neříkala jsi, že tam jedeš kvůli nějakému jednání?“

Betty: „Samozřejmě, že tam máme jednání. Ale to přece neznamená, že nemůžeme vyrazit na nákupy.“

Catalina: „Nezlobte se, pane Hermesi, ale tomu vy nemůžete rozumět. To jsou holčičí záležitosti. Betty, už jsem domluvila, že navštívíme Catrinu Colombo, to je nejnovější hvězda mezi návrháři, možná trochu extravagantní, ale myslím, že její styl by ti mohl sednout!“

Na pana Hermese šly mdloby: „Já to nechápu, vždyť nedávno si pořídila úplně nový šatník. Doktore, řekněte něco!“

Armando: „Jak vás tak poslouchám, dámy, bude mi opravdovým potěšením vás doprovodit.“

Catalina: „Ale Armando, tohle je dámská jízda, ty bys nám to jen kazil.“

Hermes: „Paní Catalino, nehněvejte se na mě, ale buď s vámi pojede doktor Mendoza, nebo Betty zůstane hezky doma. Jak vás tak poslouchám, bylo by šílenství pustit tam vás dvě samotné.“

Betty: „Jak tohle můžeš říct, tati? Už jsme spolu přece v Cartageně byly a zvládly jsme to.“

Hermes: „Ale ty konce!“

Armando ji vzal kolem ramen: „Miláčku, jestli bude tvůj tatínek klidnější, tak moc rád pojedu s vámi.“

Hermes: „Správně, doktore. Pustit ženské někam bez dohledu, to by to dopadlo. Stejně nechápu, jak Betty při takové rozhazovačnosti dokáže udržet Ecomodu nad vodou. Skromnost, holčičko, skromnost! To bylo heslo mé generace. Ale dnes… darmo mluvit.“

Betty: „Miláčku, je ti ale už dobře? Říkali jsme přece, že se to rozhodne dnes, podle toho, jak se budeš cítit.“

Hermes: „Betty, nedělej z doktora lazara. On už je chlapík, že jo, doktore?“

A na potvrzení svých slov poplácal Armanda s takovou silou po rameni, že šel Armando málem do kolen.

Armando s bolestným úsměvem: „Samozřejmě, pane Hermesi, já už jsem úplně fit. Ale už mě, prosím vás, do toho ramena netlučte.

Catalina: „No dobrá, tak tě, Armando, vezmeme s sebou. Mužský doprovod se občas hodí. Třeba když v hotelu není nosič. Ale ne, Armando, tvůj vyhlášený vkus a silné paže nám při nákupech určitě přijdou vhod. A teď nás, pánové, omluvte. Unesu vám vaši prezidentku na oběd. Musíme toho spoustu probrat a naplánovat.“