Palm Beach (14)

 

Všichni už seděli v zasedací místnosti. Všichni, až na Pabla. Marcela si prohlížela své spisy a při tom si nervózně pohrávala s tužkou. Ve tváři měla stále ten tvrdý výraz. Byla na Pabla naštvaná. Nemohla uvěřit tomu, jak mu mohla naletět. Když zvedla hlavu, aby se rozhlédla po místnosti, namohl jí uniknout upřený pohled Jimmyho. Ten jí tady ještě chyběl. Teď se na ni přes stůl usmál, a tak mu také jeden rychlý neosobní úsměv věnovala.

Dveře zasedačky se otevřely. Vešel Pablo. Ve tváři byl velice bledý, na Marcelu ani nepohlédl. Omluvil se, rychle se posadil a schůze mohla začít. Táhla se dlouho, všichni už byli unavení. Celou dobu byl Pablo velice nepozorný a roztěkaný. Bylo vidět, že je myšlenkami úplně někde jinde. Párkrát se podíval na Marcelu, ale ona vůbec nezareagovala. Z jejího výrazu usoudil, že je naštvaná a možná se cítí i podvedená. Proč ne? Měla na to přece plné právo. To on ji zklamal, všechna vina byla na něm…

Ricardo: „Pablo… Pablo!“

Pablo sebou cukl a trochu dezorientován upřel svou pozornost k šéfovi.

Ricardo: „Pablo, jsi v pořádku? Nevypadáš moc dobře.“

Pablo: „Já… ehm, necítím se dobře. Ano, necítím se moc dobře…“

Ricardo: „Dobrá, ukončíme tedy tuto schůzi. Myslím, že jsem vám řekl vše, co jsem potřeboval.“

Zaklapl své desky. Ostatní se také začali zvedat a pomalu odcházet. Pablo si chtěl promluvit s Marcelou. Omluvit se jí. Ve vhodné chvíli, kdy byla sama a on se rozhodl k ní jít, mu zastoupil cestu Ricardo.

Ricardo: „Jestli ti není dobře, Pablo, jdi už dneska domů. Odpočiň si a vyspi se z toho.“

Pablo: „Díky, Ricardo, asi to tak bude lepší. Opravdu je mi mizerně.“

Oba muži si stiskli ruku. Teď, když byl šéf pryč, nakročil Pablo směrem k Marcele. Ihned se ale zarazil. Byl tu někdo, kdo ho předběhl. Jimmy. Něco Marcele vyprávěl a ona se srdečně smála. Chvíli je pozoroval, pak se otočil a odešel. Promluví si s ní za chvíli u ní v kanceláři. Bude to tak ostatně lepší.

Marcela si mezitím povídala s Jimmym. Ptal se jí, jak se má a podobné věci a nezapomenul jí nabídnout pozvání na oběd. Chvilku se rozmýšlela, ale nakonec souhlasila. Nechtěla už Pabla dneska ani vidět. Natož s ním mluvit. Bude lepší, když půjde s Jimmym. Aspoň přijde na jiné myšlenky, jak doufala.

Pablo dopil svou kávu a vyšel z kanceláře. Kolem Sylvie prošel bez povšimnutí. Mířil k Marcele, když vtom ho zastavil Carolinin hlas.

Carolina: „Pane Pablo! Paní Marcela není ve své kanceláři. Před několika minutami odešla s panem Jimmym na oběd.“

Pablo neodpověděl, vrátil se k sobě, vzal všechny své věci a odešel. Šel domů, přesně tak, jak mu Ricardo poradil. Celou cestu jel mlčky a poslouchal rádio. Hráli zrovna Bésame od Montanera. Cítil, jak mu do očí vstupují slzy, ale potlačil je. Když dorazil domů, jako první zamířil k telefonu. Dal volbu pro poslední volané číslo. Číslo se zobrazilo, a tak ho vytočil.

„Taxi služba, přejete si?“ ozvalo se.

Ihned sluchátko položil. Zatím všechno vycházelo přesně tak, jak Sylvia říkala. Teď přešel do ložnice. Znechuceně se díval na neustlanou postel. Sedl si na okraj a opatrně odsunul polštář. Byly tam. Přesně jak myslel. Na bílém prostěradle ležely černé krajkové kalhotky. Vzal je do rukou a úpěnlivě se snažil rozpomenout na minulý večer. Nic. Pomalu začínal věřit tomu, co řekla Sylvia. Asi se opravdu neovládl a vyspal se sní. Při té představě ho zamrazilo. Sesunul se na zem. Chvíli takhle seděl a myslel na to, co asi teď dělá Marcela. Určitě se dobře baví s tím skrčkem Jimmym. Nesnesl myšlenku, že je s jiným mužem, ale nemohl nic dělat. Najednou si představil, jak Marcela Jimmyho líbá, jak ji osahává a ona se nabrání, jak ji pokládá na postel a pak… Nechtěl ani domýšlet co by se mohlo stát dál. Rychle si stoupl a došel k baru. Nalil si velkou sklenku whisky. Rychle ji vypil a naléval další. Měl v úmyslu se zase opít…