S Marcelou v Ecomodě (6)

 

Mariana vezme opatrně za kliku. Dveře povolí. Významně se podívá po ostatních. Pomalu otvírá. Nakoukne dovnitř a chytne se za pusu. Ostatní se tlačí za ní, až s velkým randálem vpadnou dovnitř.

Armando: „To snad není pravda! VÉÉÉN!!!“

Armando, kterému se už podařilo rozepnout Betty první dva knoflíčky od blůzy, je přímo nepříčetný. Právě v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než být s Betty sám. JEN sám. Děvčata začnou vylekaně couvat.

Armando: „Vypadněte! Tak ven, všechny! Slyšely jste?! Bertho, pro vás to snad neplatí?!“

Dveře se konečně zavřou.

Betty: „Mrzí mě to, miláčku…“

Armando: „Ale tebe nemá co mrzet, lásko! Ty za to přeci nemůžeš… Ale je - je bych nejradši zabil!!!“

Betty: „No tak, uklidni se! Já… mám nápad.“

Armando: „Opravdu? Co ta tvoje krásná hlavička vybádala?“

Betty: „Za okamžik nám začíná polední pauza, naše dcerka je u babičky, takže náš byt…“

Armando (doplní): „…je prázdný!!! Ty jsi skvělá! Tak honem, na co ještě čekáme?“

Popadne Bettyinu kabelku a táhne ji ven ze dveří. Na prahu se zarazí.

Armando: „Jestli budou mít jen jednu jedinou připomínku, tak se neznám!“

Betty ho chytne smířlivě za ruku. Vyjdou na chodbu. Všechna děvčata mají hlavy u sebe. Jakmile ovšem zaslechnou blížící se kroky, úprkem jsou na svých místech. Armando si je výhrůžně změří pohledem. Nikdo ani necekne. Jen Patty se nadechuje ke svému slovnímu vyjádření, ale Armando ji sjede takovým pohledem, že raději opět vydechne. Nastoupí do výtahu a po vzoru Marcely zmizí do neznáma - přesněji do garáží, ke svému autu a pak až do svého bytu. Usmiřovací rituál je pro oba více než příjemný. Armando do svých dotyků vkládá celou svoji lásku, jako by se Betty snažil stále a stále dokazovat, že jen ona je ta jediná… Slabá hodinka určená pro oběd (ale využita poněkud jinak) uteče rychleji než všechny ostatní.

Betty: „Lásko…“

Armando: „Hm?“

Betty: „Asi bychom se měli vrátit do práce…Už takhle budou zbytečné řeči.“

Armando vzdychne: „Já vím, já vím miláčku… jenže mně je v té tvé náruči moc, moc dobře!“

Betty se potěšeně usměje a políbí ho.

Armando: „Dok… torko? Neříkala jste… že se máme… vrátit?“

Betty: „Dobře, jdeme! Ale hned, nebo se odtud nedostaneme vůbec.“

Ač neradi, nasedli opět do auta (se vzájemným slibem, že večer budou pokračovat tam, kde skončili, nebo ještě lépe znovu od začátku) a vydali se směr Ecomoda.

Uprostřed cesty Betty: „Zastav!“

Armando: „Teď? Tady?!“

Betty: „Ano, a zacouvej trochu, prosím…“

Armando ji poslechl, i když vůbec nevěděl, co tím Betty sleduje. Betty se upřeně zadívala do výlohy jedné kavárny. Po tváři jí přelétl záchvěv smutku a bolesti. Armando vystopoval její pohled. I jeho tvář poněkud zbledla.

Betty: „Myslím, že bys tam měl jít…“

Armando: „Miláčku??? To nemyslíš vážně, viď?“

Betty: „Naprosto vážně!“

Armando: „Ale to po mně přece nemůžeš chtít… po tom, co se stalo!“

Betty: „Právě proto!“

Armando: „Asi ti nerozumím… jaký to má význam?“

Betty: „Nevím, možná žádný, ale přece jen bys měl!“

Armando: „Já nevím…“

Betty: „Udělej to kvůli mně… kvůli ní…“

Armando: „Beatriz! Pokud mi nevysvětlíš, co tím sleduješ, tak tam nepůjdu! Musíš mít nějaký důvod!“

Betty: „Když udám jako důvod, že vím, jak se teď cítí a že je mi jí líto, bude to stačit?“

Armando se na ní pátravě podíval. „Betty, Betty… chvílemi má pocit, že ti vážně nerozumím… Ale pokud je to tvé přání, půjdu tam!“

Betty (uhne pohledem): „Děkuju…“

Armando ji lehce chytne za bradu a otočí si ji k sobě. Betty nezbyde, než se mu podívat do očí.

Armando: „Miluji tě…“

Betty: „Já vím!“

Armando: „To jsem rád.“

Lehce Betty políbí.

Betty: „Tak já si chytnu taxíka a ty potom přijeď, ano?“

Armando: „Taxíka? Ale Betty, přece tě nenechám jet taxíkem!“

Betty: „Buď bez obav, miláčku – tohle zvládnu! A běž už…“

Armando se na ni naposledy podívá a vystoupí z auta. Betty udělá totéž, jenže na rozdíl od něho vytáhne telefon a objedná si taxi. Armando jde váhavým krokem do kavárny. Otevře dveře a vstoupí dovnitř. Vůně kávy, která je tu cítit z každého rohu, působí uklidňujícím dojmem. Pohlédne na ženu sedící v rohu u stolu. Srdce se mu sevře. Není to láska, co cítí, není to nenávist, je to jen těžko popsatelný pocit. Snad soucit, chuť ochránit ji před jejím vlastním smutkem. Vypadá tak zranitelně. Jeho pohled na okamžik zabloudí ven. Taxík právě odjíždí… Znovu se nadechne a udělá poslední krok k Marcele.