Život v Bogotě po víkendu v Cartageně (38)

 

Betty: „To rozhodně nejsi!“

Armando: „A jak ses vůbec měla? Tedy kromě toho, že jsem ti chyběl.“

Betty: „Kromě toho? Celý den jsme strávili u tetiček. Probírali jsme všechno možné.“

„I mě?“ zeptal se Armando s mírnou obavou.

Betty: „Trošičku. Vyprávěla jsem jim o muži, do kterého jsem se zamilovala.“

Armando: „Ten muž, do kterého jsi se zamilovala, už dávno není! Ten Armando Mendoza už neexistuje!“

Betty: „O muži, který vstoupil do mého života a celý jej změnil. O muži, na kterého myslím každý den. Každou chvíli, kdy nejsem s ním. Zdá se mi o něm každou noc. Slyším jeho hlas, cítím jeho doteky, jeho polibky, jeho …“

Armando: „Betty, dost! O kom to, proboha, mluvíš? Ještě chvíli a začnu žárlit!“

Betty: „To bys měl! On je tím nejúžasnějším člověkem na světě! Tím nejlepším!“

Armando: „Tak to není pravda. Tím jsi ty!“

Betty: „To si ale myslíš pouze ty!“

Armando: „Kéž by to byla pravda! Bohužel si to myslí více lidí. A hlavně mužů!“

Betty: „Pro mě existuješ jen ty! Ostatní muži mě nezajímají!“

Armando: „To jsem rád. Uklidnila jsi mě!“

Betty: „A ty jsi měl strach?“

Armando: „Jen z toho, že tě ztratím. Že potkáš někoho lepšího!“

Betty: „Žádný takový není. I když … byl tam jeden.“

Armando: „Beatriz, zadrž! Nemuč mě!“

Betty: „Jediný muž, který se ti vyrovná, je můj otec. Vy dva jste jediní muži, které miluji. Mezi kterými nikdy nechci a nebudu volit. Protože ztrátu ani jednoho z vás bych nenesla lehce.“

Armando: „Neboj se. Mě nikdy neztratíš!“

Betty slyší svého otce, a proto raději hovor ukončuje. Armando, který myslí na Betty po chvilce usíná. Během spánku se mu o ní zdá. O chvílích, které spolu strávili. Od první noci až po včerejší den. Každý z těch okamžiků je pro něj výjimečný. Druhý den ráno vstává brzy a přijíždí do Ecomody. Doufá, že Betty s Nicolasem přijede. Že to Nicolas nezkazí. Parkuje a vchází do firmy. Vítá jej Wilson. Netrpělivý Armando nemá náladu na jeho vtipnosti a proto mu jen nevrle odpoví na pozdrav.

Wilson: „A vida. Doktor se nám špatně vyspal. Nebo že by nespal vůbec?“

Zamyšlený Armando vystupuje z výtahu. Před firmou neviděl ani auto Betty, ani Nicolase. Ještě na chodbě se rozmýšlí, zda Beatriz zavolá. Chvilku se přemlouvá, ale nakonec neodolá. S úsměvem vytáčí číslo. … Armando chvilku kontroluje číslo a je velmi překvapený. To je poprvé, kdy má Betty telefon vypnutý. Je to proto, že dnes nepřijede?

Armando: „Ne! Proto určitě ne!“

Armando to ještě jednou zkouší, ale výsledek je stejný. Než dojde do kanceláře, tak začíná zuřit. Nechápe to! Naštvaně otevírá dveře.

„Ahoj!“

Armando se otáčí za hlasem: „Betty!“

Betty: „Čekal jsi snad někoho jiného?“

Betty vstává a přistupuje k němu. Armando otevírá náruč a Betty ho obejme.

Betty: „Jestli ano, tak stačí říct! A já půjdu! Mám?“

Armando: „Jedině pokud bys šla ještě blíž!“

Armando se naklání a vezme do dlaní její obličej. Pomalu jej políbí.

Armando: „To je jediné, kam ti dovolím jít!“

Betty: „Nikam jinam bych stejně nešla.“

… po chvilce …

Armando: „Bál jsem se, že se ti nepovede Nicolase přesvědčit.“

Betty: „Vlastně jsem ho ani přesvědčovat nemusela. Asi jsi na ně něj tím veletrhem udělal dojem! Sice byl celou cestu nabručený, ale protože jsem věděla, že mi to vynahradíš, tak jsem to vydržela.“

Armando: „To jsem rád! Taková oběť se musí ocenit.“

Armando vezme Betty za ruku a odvádí ji ke stolu. Sedá na židli a Betty si posazuje na klín.

Armando: „Včerejší den byl nejdelším dnem za poslední dobu. Myslel jsem, že nikdy neskončí! Kdybych na tebe nemyslel, tak se asi zblázním. Vlastně mám pocit, že už blázen jsem. Nemyslím na nic jiného než na tebe.“

Betty: „To já taky, doktore. Asi jsme blázni oba dva!“

Zatímco se Betty a Armando snaží zjistit, který z nich je větší blázen (do toho druhého), tak Nicolas využívá volného času k pročítání letáků. Doma neměl čas si je prolistovat, tak si je vzal s sebou. Má dost času na to, aby vše dobře naplánoval. Ještě neví, kdy se do toho pustí, ale co ví určitě, je to, že to udělá. Takovouhle šanci si nenechá ujít. Má dost zkušeností z domova, aby věděl, co všechno bude potřebovat. Ze začátku by to mohl zkoušet u nich doma, v pekárně. Maminka určitě bude ráda, když jí pomůže. Už několikrát mu připomínala, že by nebylo špatné, kdyby přidal ruce k dílu. Takhle to asi nemyslela, ale to je jedno. Když jí to ulehčí práci, tak mu určitě bude vděčná. Pomalu se probírá jednotlivými firmami. Začíná třídit ty, které se mu líbí. Ještě se nerozhodl, jestli půjde jen o pekárny nebo i o další věci. Pokud by se mu podařilo přesvědčit Betty, aby změnila celou kantýnu, tak bude potřebovat i něco jiného, než jen loupáčky!

Nicolas: „Jen počkej, Betty! Budeš překvapená! Budeš překvapená! Teď uvidíš, co všechno ve mně je! Jaký mám talent!“