Mezi usmířením a Cartagenou (47)

 

U Betty v kanceláři zatím oba prezidenti využívali vzácné chvilky, kdy se o ně nikdo nestaral a neotravoval. Dvoje brýle ležely na stole a prezidenti na hnědé kožené pohovce. Oba lehce neupraveni a plně zaujati vzájemnými něžnostmi. Venku na chodbě se utišily vášně, Patricia se opět usadila u svého stolu a tvářila se znuděně. Nicolas se zavřel ve své kanceláři, svlékl kalhoty a podal je Sofii kryt křídlem dveří. V tu chvíli se otevřely dveře výtahu a z nich vyrazil, podoben spíše zuřícímu býku než obvykle uhlazenému cynikovi - samozřejmě Daniel Valencia.  Pohled mu okamžitě padl na mužskou ruku podávající ženám v místnosti kalhoty, které ještě před chvílí jistojistě seděly na nějakém pánském zadku. Vyrazilo mu to dech, a tak se snad poprvé ve svém životě samým pohoršením nezmohl na komentář. Měl však jiný cíl.

Daniel: „Kde je Armando?“

Odpověděla mu pouze Patricia: „Na ředitelství, Danieli.“

Jako tank si prorazil cestu mezi protestujícími sekretářkami a bez zaklepání rozrazil dveře Bettyiny kanceláře, takže všem ošklivkám, které se tlačily za ním, se naskytl půvabný obrázek, který nemohl nikoho nechat na pochybách o charakteru vztahů mezi členy nejužšího vedení – byly skutečně velmi úzké. Daniela naštěstí napadlo, že pro jeho plány není vhodné mít za zády tolik svědků, a zabouchl za sebou dveře. Sekretářkám nezbylo nic jiného, než přilepit ucho na dveře a snažit se zachytit alespoň zvuky. A ty rozhodně stály za to. Betty a Armando byli tak zaujati jeden druhým, že si Daniela nevšimli, dokud nepopadl Armanda za límec a neodtáhl ho od Betty.

Daniel: „Ty promiskuitní prase! Jdi od ní!“

Betty v šoku zírala na rozvášněného Daniela, nějak nepředpokládala, že právě on by měl být rytířem bez bázně a hany, který bude chránit její dívčí čest. Armando se rychle vzpamatoval a vyškubl se z Danielova sevření.

Armando: „Já myslel, že už jsem tě dnes vyhodil, Danieli, ale nevadí, s radostí to udělám znovu!“

Začal zápas, který dlouho vypadal nerozhodně. Armandovy rváčské zkušenosti byly bohatě vyváženy Danielovým rozhořčením. Betty pobíhala kolem nich a snažila se je odtrhnout od sebe. Oni ji však nebrali příliš na vědomí. Betty si řekla, že je důležité ocitnout se výš než zápasníci, a vylezla na pohovku.

Z výšky na ně křikla: „Nechte už toho, nebo na vás zavolám Wilsona a Freddyho!“

Daniel: „Nepleťte se do toho!“

Armando: „Miláčku, jdi stranou a nech nás!“

V tu chvíli se zmítali těsně u pohovky, a tak Betty nepřišla na jiné řešení, než z pohovky skočit mezi ně. Armando okamžitě zareagoval a snažil se ji chránit, toho využil Daniel a dal mu pořádnou ránu do čelisti.

To ovšem Betty rozzuřilo a vrhla se jako fúrie na Daniela: „Zbláznil jste se? Armando má od včerejška otřes mozku a vy ho praštíte do hlavy!“

A předvedla Danielovi pádnost své pravačky, kterou už kdysi pocítil i Armando. Ten se neubránil bolestnému syknutí ve chvíli, kdy políček dopadl na Danielovu tvář.

Betty: „Tak! A teď snad už budete schopni si v klidu promluvit.“

Daniel si hladil rudnoucí místo na tváři: „Beatriz, vy nemáte ani ponětí, co je Armando zač. Já uznávám, že jsem se k vám zpočátku nechoval hezky, ale po tom, co jste předvedla jako prezidentka – já si vás vážím. Věřte si tomu, nebo ne. A opravdu nechci, abyste padla do rukou zvrhlíkovi, který už zničil mou sestru.“

Armando na něj málem znovu vystartoval.

Betty jen zavrtěla hlavou: „Neznáte náhodou nějakého jiného Armanda Mendozu? Protože ten, kterého znám já, je opravdový muž, něžný a citlivý. Muž, který by mi nikdy neublížil.“

Armandovi se při těch slovech začalo rozlévat příjemné teplo kolem srdce a byl v tu chvíli dokonce ochoten být velkorysý i vůči Danielovi. Daniel se ale nevzdával. Popošel blíž k Betty a přes Armandovo zavrčení uchopil její ruce do svých: „Beatriz, ten váš něžný a citlivý muž má doma milenku, kterou dokonce na víkend slíbil půjčit tomu nedochůdčeti, ze kterého jste udělala finančního viceprezidenta.“

Betty se ironicky usmála: „To je zvláštní, že jsem se tam s ní nesetkala. Nevíte o ní něco bližšího?“

Daniela to překvapilo: „On vás vzal k sobě domů?“

Betty se trochu začervenala: „Ano a setkala jsem se tam pouze s Bellou.“

Daniel: „Ano, tak se jmenuje. To je ona.“

Betty se rozesmála tak, že skoro nemohla souvisle mluvit: „Doktore Valencio… jsem ochotná… vám uvěřit, že Armando… že Armando je hypersexuální bestie, ale nepřesvědčíte mě, že by trpěl zoofilií!“

Daniel se urazil: „To jsem samozřejmě netvrdil. Vidím, že vám má dobře míněná varování jsou jen k smíchu… Já ale nemůžu zůstat klidný, když vidím, co se v Ecomodě poslední dobou děje. Už se nedivím Marcele, že raději odjela! Před chvílí jsem viděl, jak se v pracovní době nějaký chlap v kanceláři svléká. Ani nechci pomyslet, proč asi.“

Betty: „Nezlobte se, doktore. Víte… vaše podezření je tak komické. Pojďte, posadíme se tu a v klidu si všechno vysvětlíme. Především – Bella je přece pes Armandových rodičů. Na víkend plánujeme odjet, a tak se zřejmě dohodl Armando s Nicolasem, že se o Bellu postará. Není to tak, miláčku?“

Armando byl trochu zaražený tou hypersexuální bestií, ale na přímý dotaz odpověděl: „Přesně tak, lásko.“

Daniel se při těch láskyplných osloveních zašklebil, jako by kousl do citrónu.

Betty: „Pokud jde o to svlékání, tak to určitě také nějak uspokojivě objasníme.“

Potichu přešla ke dveřím a rychle je otevřela, takže děvčata, která se o dveře opírala, vpadla do místnosti.

Betty: „Předpokládám, že jste všechno slyšely. Můžete to svlékání nějak vysvětlit?“

Sofia se rychle zvedala ze země: „Víš, Betty, doktor Mora si ušpinil kalhoty, když snad uklouzl na loužičce, nebo co, tak je Inesita vzala do dílny vyčistit. Přece ho tu nenecháme chodit zapáchajícího jako žumpa.“

Betty jim poděkovala a propustila je a ony se rychle klidily, aby byly pryč dřív, než někoho napadne rozebírat jejich atak na dveře.

Betty se obrátila k Danielovi: „Vidíte, doktore, i tohle se vysvětlilo. Myslím si, že pokud v budoucnu místo hádek a rvaček dokážeme řešit nedorozumění v klidu u stolu, budou naše vztahy mnohem korektnější a pro obě strany příjemnější.“

Daniel se zvedl: „Doufejme, doktorko Pinzonová, doufejme.“

Betty: „Jaký je vlastně důvod vaší dnešní návštěvy? Nepředpokládám, že by vás sem hnala starost o mé blaho.“

Daniel: „To je prosté, chtěl jsem navštívit Marcelu, netušil jsem, že odjela. A jako obvykle se to nějak zkomplikovalo, sotva se objevil Armando.“

Rozloučil se s Betty, na Armanda se ani nepodíval a odešel.

Sotva za ním zapadly dveře, nakoukl dveřmi ze zasedačky pan Hermes: „Co tu chtěl ten nepříjemný pán?“

Pak si ale všiml poněkud neupraveného zevnějšku Betty i Armanda.