Mario Calderon má problém (2)

 

Armando po nevrlém Calderonově přivítání zachoval klid, objal Betty kolem ramen a směrem k Mariovi vlídně řekl: „Taky ti přejeme dobré jitro, Calderone!“

Pak se otočil zpátky ke své ženě.

„Abys tomu rozuměla, drahá,“ vysvětloval udivené Betty situaci, „Mario prchá před jednou rozzlobenou sicilskou rodinou žijící v Buenos Aires, která ho za každou cenu chce získat za svého člena, a to jako manžela jejich dcery Giovanny. Takže náš drahý doktor Calderon je teď štvancem osudu, který pro něho zřejmě bude horší než smrt.“

Betty málem spadla ze stolu, na kterém pořád ještě seděla. Tohle tedy nečekala! Calderon že by se nechal ulovit? Ovládla chuť říct Mariovi něco o džbánech s utrženým uchem nebo o strůjcích svého štěstí. Když ho tam viděla celého nervózního, pomačkaného po noci na pohovce, mihlo se jí na zlomek vteřiny srdcem něco jako lítost, ovšem tu jiskřičku zašlápl sám Mario, když spustil na Armanda: „Tak co jsi vymyslel, už víš, kam mě odvezeš? Hlavně sebou hoď, brácho! Napadlo mě, že bych se mohl schovat u Sereny nebo Laurity. Mohl bys jim zavolat, ale řekni, že to ty potřebuješ pomoc, nevím, jestli ke mně ještě chovají ty něžné city, jako když jsme se viděli naposled.“

Na chvilku se zamyslel. „No, ale proč by nechovaly, ne? Na mě musí mít každá jen ty nejlepší vzpomínky!“

Pak si všiml pohledu Beatriz, kterým jako by říkala „No, to určitě!“ a zarazil se.

Mario: „Promiňte, Betty, ale tohle je vážná věc, takříkajíc mezi muži. Co kdybyste mi Armanda na chvíli půjčila? Zatím si můžete trochu zdrbnout s těmi svými kamarádkami příšerkami, co?“

Než stačila Betty odpovědět, vložil se do hovoru Armando: „Calderone, přestaň! Zapomeň na to, že bych obvolával tvoje bývalé milenky a hledal některou tak naivní, aby si tě uvázala na krk! A chovej se slušně k Betty, buď tak laskav!“

Zatímco se dohadovali, přijela před Ecomodu velká černá limuzína. Vystoupili z ní dva muži ve tmavých oblecích šitých na míru, rozhlédli se kolem a pomalým ledabylým krokem se vydali ke dveřím. Wilson, který udiveně výjev sledoval, jim zastoupil cestu. Byl trochu nervózní, protože oba pánové byli sice jen o málo vyšší než on, ale zato daleko svalnatější. Pod sakem jednoho z nich dokonce zahlédl něco jako popruh pouzdra na pistoli. Přesto se odvážil oslovit je.

Wilson: „Promiňte, pánové, jestli jdete do Ecomody, musím vás ohlásit. Jak se jmenujete a koho hledáte, prosím?“

Wilson se snažil o vystupování na úrovni, protože auto i vzhled návštěvy na něj udělalo dojem. Především však nestál o to přesvědčit se, jestli ta věc pod sakem je skutečně pistole. Jeho snaha však na příchozí nezapůsobila. Podívali se na sebe a ten o maličko menší a zavalitější pak dloubl Wilsona do ramene.

„Tak ty bys chtěl vědět, co jsme zač, kámo?“ zasmál se nepříjemně přeskakujícím hlasem. „A taky bys chtěl vědět, koho hledáme? Tak já ti to teda řeknu, ty přerostlý datle s červenou čepičkou! Já jsem Bernardo DiCastello a tohle je můj bratr Bertholo. A hledáme jistého Maria Calderona, ale proč, do toho ti nic není, datlíku!“

A znovu prstem strčil do Wilsona, až poskočil.

„Pánové, račte posečkat, zavolám na ředitelství. Ale pana doktora jsem dneska neviděl, snad by ani neměl být v Kolumbii,“ snažil se Wilson a couval k telefonní budce před vchodem.

Sotva však sáhl na držadlo dveří, ozvalo se kovové cvaknutí a Wilson tupě zíral na svoji ruku připoutanou ke dveřím budky.

„Nikam se telefonovat nebude,“ zasyčel Bertholo a zacloumal Wilsonem. „Ještě by nám ten prevít zmizel!“

„Dobře jsi to udělal, Bertholo,“ pochválil Bernardo svého bratra a oba klidně vešli do dveří Ecomody. V hale je čekalo drobné zdržení v podobě Freddyho, který dnes seděl místo Mariany v recepci. Tedy - měl sedět, ale ve skutečnosti si před recepčním pultem zkoušel svoje taneční kreace. Právě provedl skvělou krokovou variaci zakončenou bravurní otočkou, když před ním vyrostla hora. Freddy se zarazil těsně před oběma bratry a zamával rukama, aby udržel rovnováhu.

„Kampak jdete, vzácní pánové?“ zeptal se, aby dostál svým povinnostem zastupujícího recepčního. Doufal, že se jím stane natrvalo, protože Mariana měla už brzo dokončit školu a navazující kurz pro provozní pracovníky obchodních sítí a Freddy měl slíbeno její místo v recepci. Znamenalo to o trochu větší plat, který by se jim s Aurou Mariou určitě hodil, a především větší prestiž - Freddy byl přesvědčený, že „recepční“ zní určitě o moc líp než „poslíček“. Už se dokonce začal učit anglicky a doháněl k šílenství Guttyho, kterému opravoval výslovnost. Teď si Freddy popotáhl sako, upravil kravatu a sebevědomě zvedl bradu.

Freddy: „Ráčíte-li nahoru, Freddy Stewart Contreras vás doprovodí a uvede. Ohlásil vás náš vrátný? Ne? Dovolte, učiním tak neprodleně sám!“

A hrnul se k telefonu na pultě.

„Co tu pořád mají s tím telefonováním?“ zavrtěl hlavou Bernardo.

Připleskl rukou sluchátko, které Freddy zrovna zvedal a skřípl mu pod ním prsty.

„Nerozčiluj mě, malej!“ houkl na Freddyho. „Ale doprovodit bys nás teda mohl, alespoň nebudeš varovat toho skřeta!“

Freddy se ani nestačil zeptat, koho tím pánové míní. Bratři k němu přistoupili každý z jedné strany, vzali ho pod paží a „na andělíčka“ nesli k výtahu. Freddy jen bezmocně kopal nohama ve vzduchu.

„Kdepak máte ředitelnu?“ zeptal se jeden z bratří, když ve výtahu upustili Freddyho na zem. Freddy třesoucí se rukou ukázal na příslušné tlačítko a výtah se rozjel.