Když vtom... (28)

 

Když vtom se ozve Hermesovo zoufalé volání.

Hermes: „Julio! Tady nic není! Že by ta kočka? Vycvičím Bess na kočičky, jen počkej, ty potvoro… !“

Nicolas se prochází se Sandrou a je na něm je vidět, že další metry, které by musel ujít, by mu mohly přivodit klinickou smrt.

Sandra: „Nicolasi, vy jste už unavený, nechcete se posadit? Támhle je lavička, pojďte.“

Nicolas: „To ne, já nejsem unavený, to se vám jen zdá, kdepak. To je pro mě hračka!“

Sandra: „Tak ne vy, ale já, posadíme se a odpočineme si.“

Nicolas: „Dobře, ale opravdu to není nutné.“

Sandra: „Ale já jsem opravdu unavená, prošli jsme pěkný kus, ale v jednom dni se to nedá všechno projít. Budeme si muset zbytek nechat na jindy, co říkáte?“

Nicolas: „No, třeba hned na příští neděli. Jestli tedy něco nemáte a když budete chtít.“

Sandra: „Ráda, Nicolasi. Já kromě cvičení, které je dvakrát týdně, nic nemám. Chodíme s Aurou Mariou a Marianou do posilovny, ale je to spíš takové protahování. Nechcete chodit s námi?“

Nicolas: „Ne, to ne, to já bych se styděl. Před nimi.“

Sandra: „A kdybychom spolu chodili v jiný den než děvčata?“

Nicolas: „Tak to jo, to bych byl moc rád!“

Sandra: „Tak víte co? Já to zařídím a budeme chodit v jiný den, ano?“

Nicolas: „A po cvičení vás vždycky odvezu domů. Nebo se půjdeme někam najíst. Jo, vy nevečeříte… tak na džus nebo víno. A co byste říkala, že bysme se teď stavili v té restauraci, co včera. Třeba jenom na víno, ne nadlouho.“

Sandra souhlasí, uznává, že napoprvé to pro netrénovaného Nicolase bylo až dost a jedou do restaurace El Sol. Sandra nechce, aby se Nicolas odbýval, že on dietu nemusí držet a ať se klidně nají, jí že stačí to víno. Nicolas na ni naléhá, že by si něco měla dát, tak se domluví na něčem zeleninovém pro ni a na steaku se dvěma vejci pro něj. A oblohou. Nicolas se cítí v její společnosti dobře a Sandra je na tom kupodivu stejně. Ještě chvíli spolu posedí a když se venku začne šeřit, odváží Nicolas Sandru domů, kde se před jejím domem rozloučí, opět ruky podáním a jede domů. Cestou přemýšlí, že to bylo jeho nejhezčí odpoledne a to, že ho bolí nohy až po ramena, si vůbec nepřipouští. Doma se osprchuje, odmítne večeři a padne do peřin. Ve chvíli spí jako miminko.  Paní Morová se na něj zhrozeně podívá, protože si uvědomí, že to je poprvé, co její synáček odmítl jídlo
Je pondělí ráno.

Nicolas se probouzí a slyší, jak ho Sandra volá: „Nicolasi, Nicolasi!“

Opět zavírá oči a snaží se vrátit do snu, který se mu zdál. Byl o Sandře. Jeho snový Nicolas byl daleko odvážnější, než on sám, protože ji políbil. A ne jednou! Musel ji bránit proti urostlým chlapům. Kolik jich bylo? No, nejméně deset! Všechny je přepral pouze levou rukou, protože pravou držel Sandru v pase a než se nějaký hromotluk sebral ze země, kam ho tou levou rukou Nicolas poslal, tak Sandru vždy políbil. Nebránila se, naopak, její sladké ještě, ještě, slyší i teď. Najednou se tam míchá hlas maminky.

Maminka: „Nicolasi, kolikrát tě budu volat, vstávej, máš na stole snídani, vychladne ti to! A přijdeš pozdě do práce!“

Mrzutě se vyhrabe z postele. Sen bude nenávratně pryč. Ale co. Kdo říká, že dnes v noci mu do snů nevstoupí dvacet hromotluků a Sandra jenom v lehké noční košilce? No…! Vstává a jde do kuchyně na snídani…

Sekretářky Ecomody se scházejí před podnikem a drb číslo jedna je včerejší rande Sandry s Nicolasem.

Sofia: „Tak co, pozval tě někam? Nikam, je to škrt, viď?“

Aura Maria opět rozhazuje rukama: „Nepočítej, že se něco dozvíš, my už to z ní taháme od včerejška a nic.“

Inesita: „Ale, děvčata, pokud vám to nechce povědět sama, tak byste na ni neměly naléhat. Jde o velice soukromou věc.“

Aura Maria: „Jaká soukromá věc, Inesito? Jsme přece přítelkyně, pracujeme spolu, bydlíme spolu, na obědy také chodíme spolu, tak jaképak tajnosti!“

Bertha: „To je pravda, jsme přítelkyně, a tak aspoň něco by si nám mohla povědět.“

Sandra se zasní, byť je teprve půl osmé ráno: „On je prostě úžasný a gentleman. Včera mu to moc slušelo.“

Bertha: „A to je všechno? Víc nám neřekneš? I když je pravda, že tohle už je dost ohromující informace! Úžasný a slušelo!“

Bertha se otočí na Sofiu: „To mluvila o Nicolasovi? Hm…!“

Děvčata vidí, že ze Sandry víc nedostanou, tak to vzdají. A jako každé ráno, vyjedou výtahem a rozejdou se, každá na své pracoviště.  Sandře to trvá trochu déle, než se zapojí do pracovního procesu. Ten úžasný gentleman jí zabírá ještě většinu myšlenek. Když se i jí konečně podaří myslet na práci, otevře se výtah, vystupuje pan Úžasný a její pracovní morálka je opět v háji.

Nicolas: „Dobrý den, Sandro, jak se máte?“

Sandra: „Děkuji, Nicolasi, a vy? Nejste z toho včerejška moc unavený? Nebylo toho pohybu na vás včera příliš?“

Nicolas: „Ne, ne, to v žádném případě, naopak, to bylo velice zdraví prospěšné, že? A musím vám poděkovat, mně se to velmi líbilo. Pokud si to budete chtít zopakovat, jsem vám kdykoli k dispozici, kdykoli.“

Aura Maria má uši nastražené, ale z toho co slyšela není moudrá. Běží k Bertě.

Aura Maria šermuje rukama: „Poslechni, Bertho, Sandra nám něco tají. Teď tam spolu mluví o nějakém pohybu, co je prospěšný zdraví a on jí říká, že kdykoli by chtěla, tak si to zopáknou! Co tomu říkáš, o čem se to baví?“

Bertha: „Tak důležitý rozhovor a já jsem mimo!“

Popadne nějaká lejstra a utíká k výtahu, ale na rohu se srazí s Nicolasem. Vrazí do něj tak, až Nicolas odskočí.

Nicolas: „Dávejte pozor! Kam se tak ženete? No? Do práce? Do práce? Kéž by vám to vydrželo!“

A odejde do své kanceláře.
Bertha kroutí hlavou: „Opravdu říkala úžasný a gentleman?“

Do Ecomody dorazili už i Armando s Betty. Políbí se a Armando jde do své kanceláře.
Betty jde k Auře Marii a říká jí, aby se u ní stavila. Chce s ní projednat svoje schůzky, protože potřebuje něco přesunout. Aura Maria jde hned s Betty. Po patnácti minutách jsou domluvené a Aura Maria odchází. Betty na stole zvoní telefon.

Betty: „Prosím.“

Sergio: „Dobrý den, tady Sergio Botera.“

Betty váhavě: „Dobrý den.“

Sergio: „Omlouvám se, že vás opět vyrušuji, ale rád bych s vámi mluvil.“

Betty: „Už minule jsem vám říkala, že to není rozumné.“

Sergio: „Kdybychom dělali jen rozumné věci, byl by život nudný a fádní, nemyslíte?“

Betty: „Ne, to si nemyslím.“   –  „Má příjemný hlas, to měla Aura Maria pravdu.“ -

 Sergio: „A co byste řekla na pozvání na oběd?“

 Betty: „Nic, opravdu nic, mám plno práce, teď musím do banky a pak ještě nějaká jednání, takže vidíte, že to skutečně nejde. A omluvte mě, ještě toho musím spoustu zařídit.“

Sergio: „To já se vám omouvám, že jsem vás zdržel. Promiňte mi. Na shledanou.“

Betty zamyšleně položí telefon a okamžik je duchem nepřítomná. Lekne se, když uslyší vedle sebe hlas.

Aura Maria: „Betty, Betty, co je s tebou? Na co myslíš? Potřebuji tvoje dva podpisy a to je všechno.“

Betty: „Auro Mario, jedu teď do banky, kdyby mě někdo hledal. A řekni to, prosím tě, Armandovi. Děkuji.“

Připraví si tašku s doklady, projde okolo děvčat, přivolá si výtah a sjede do garáží.

Bertha: „Ve vzduchu visí malér. Když Betty takhle projde a nevšimne si nás, to neznačí nic dobrého. A co jsi říkala Nicolasovi, jak se dneska vyšvihl, co?“

Sofia: „Ani nevím, nějak jsem si nevšimla…“

Bertha: „Žádné vytahané manžestráky, žádné kšandy po dědečkovi a žádná kostkovaná košile. Ale tmavé elegantní kalhoty, popelavá košile a o dva odstíny tmavší sako. A jako bonbónek, vázanku barvy motýlích křídel.“

Bertha při tom obíhá stůl a mává rukama jako motýl.

Sofia: „Co to meleš? Jaká barva motýlích křídel?“

Bertha se posadí a podívá se na Sofiu.

Bertha: „Copak jsi neviděla motýla? Krása! Tak vidíš! A tak nějak vypadá ta jeho kravata.“

Otočí ke svému počítači a Sofii je jasné, že je diskuze u konce a dá se opět do práce.
Armando volá Calderonovi, jestli už má nějaké zprávy od doktora Diaze. Mario říká, že ano, ale že má ještě nějaké jednání, aby přišel do jejich baru, tak za hodinu.

Armando souhlasí. - „Ještě musím za Hugem, tím cvokem, domluvit se předběžně na kolekci a budu po něm chtít jeho návrhy. To zase budou dohady! Sakra, zatracená práce! Bože, dej mi sílu a vybav mě nekonečnou trpělivostí a nedopusť, abych mu načechral tu jeho dutou kebuli! Měl bych si dát ty jeho valeriánky, ale konvička je málo, nejmíň kyblík, protože, když ho uvidím…“

Po půl hodině odchází Armando z Hugovy dílny rychlým krokem a je vidět, že je lepší mu jít z cesty. V ruce drží velké desky s jeho návrhy. Když vtom…