S Marcelou v Ecomodě (5)

 

Šust obálky ji vytrhl z myšlenek. Pohlédla ke dveřím. Srdce jí začalo tlouct rychleji. Potichu vstala a sebrala obálku. Opět si sedla, protože nohy se jí nezadržitelně třásly. Hlavou jí prolétla vzpomínka na jeden film, kdy hrdinka v podobné situaci dopis bez přečtení roztrhala. Jenže tohle nebyl film, byla to skutečnost a Betty to nedokázala udělat. Zavřela oči a dopis si přiložila na srdce. Dodala si odvahy a s roztřesenýma rukama obálku otevřela… Těžce se nadechla a přečetla první řádek. Oči se jí opět naplnily slzami. „Proč… proč mi to jen dělá…?“ Četla dál. S každým slovem slz přibývalo. Když dočetla, byla ještě zmatenější, než když číst začala. Armando stál celou dobu nehybně za dveřmi a napětím téměř nedýchal. Zdálo se, mu že je to věčnost, než se ozval nějaký zvuk. Betty došla šoupavým krokem ke dveřím. Odemkla a otevřela. Lekla se – nečekala, že tam bude Armando stát. Bázlivě zacouvala zpět do kanceláře, ale otevřeno nechala. Armando vstoupil nejistě za ní. Betty stála k němu stála zády. Obešel ji. Teď k sobě byli čelem. Betty pomalu zvedla hlavu. Jejich oči se setkaly. Jen stáli a dívali se tomu druhému do očí. Napětí bylo téměř hmatatelné! Betty nevydržela a prudce Armanda objala. Armando se zapotácel, ale brzy našel ztracenou rovnováhu. Vyhledal svými rty ty její. Hladil ji po vlasech a nenasytně líbal.

Armando: „Miláčku… lásko… prosím, odpusť!… prosím!“

Betty ho objala ještě pevněji a položila mu hlavu na rameno. Armando cítil, jak prudce jí bije srdce.

Betty: „Miluju tě… Miluju tě, Armando Mendozo…“

Armando zničeně skousl rty. Byl tak šťasten, že mu opět leží v náručí, přesto se nedokázal zbavit té bolesti. Betty povolila objetí a zvedla hlavu k Armandovi. S vážným pohledem ji pohladil po tváři.

Betty: „Slib mi… prosím, slib mi, že už se to víckrát nestane… Znovu bych to nepřežila!“

Armando: „Slibuju lásko!“

Znovu se sehnul svými rty k jejím a políbil ji. Tentokrát ne prudce, ale lehce… a něžně. Z obou spadlo to hrozné napětí, které je ještě před pár minutami sužovalo. Armando se usmál. Vytáhl kapesník a začal jí stírat slzy z tváře špinavé od rozmazaných šminek.

Betty: „Vypadám hrozně, já vím!“

Armando: „Ne… jsi nádherná! Jsi moje…“

 

Mezitím na dámských toaletách:

Aura Maria: „Holky, to je hrozné! Víte, jak musí Betty trpět?“

Sofia: „Vždyť já pořád říkám, že náš doktůrek je hyena!“

Inesita: „Ale Sofio…já myslím, že to bude všechno nějaké nedorozumění! Pan Armando přece Betty miluje!“

Bertha: „Miluje nemiluje – stejně je to tyran!“

Mariana: „Měly bychom Betty nějak pomoct, aby ještě něco nevyvedla.“

Inesita: „Pro lásku boží – vždyť má krásnou dcerku, přece by…!“

Sandra: „Přestaň malovat čerta na zeď, Mariano!“

Mariana jen omluvně pokrčila rameny.

Aura Maria: „Tak co uděláme, děvčata?“

Bertha: „No, pro začátek bychom asi měly jít obhlídnout situaci, jestli se něco nezměnilo!“

Vyšly z toalet. Prošly kolem Patricie, která si je změřila pohrdavým pohledem.

Sandra: „Co je, ty nulo! Chceš půjčit kalkulačku, aby tě naučila do pěti počítat, co?“

Patricia: „Moc si nedovoluj, žirafo, nebo s tebou TAKHLE (dvakrát luskne prsty) zatočím!“

Sandra: „Ha – há! Jdeme, holky…“

Bertha přitiskla ucho ke dveřím Bettyiny kanceláře.

Aura Maria: „Tak co slyšíš, povídej!“

Bertha: „Pssst… Holky, to je divný!“

Mariana: „Co? Co je divný?“

Bertha: „No, jako se tam někdo smál, nebo tak… Nemohla se z toho Betty zbláznit?“

Aura Maria: „Bertho, ty mě strašíš… co když se jí něco stalo?! Neměly bychom se tam podívat?“

Mariana: „A jak asi, ty hloupá! Nevíš, že se tam zamkla?“

Sandra: „Tak zkus vzít za kliku, třeba už odemkla!“

Mariana: „Já nevím…“

Bertha: „No tak, Mariano – zkus to!“

Mariana: „No jak myslíte…“

Mariana vezme opatrně za kliku. Dveře povolí. Významně se podívá po ostatních. Pomalu dveře otvírá. Nakoukne dovnitř a chytne se za pusu. Ostatní se tlačí za ní, až s velkým randálem vpadnou dovnitř...