Mario Calderon má problém (1)

 

- navazuje na příběhy „Marcelin plán a Armandova žárlivost -

 

Přestože poslední noc toho Armando moc nenaspal, cítil se ráno svěží a nabitý energií. Vstal potichu, aby nevzbudil Beatriz, ale než se osprchoval a oholil, Betty se probudila a teď v kuchyni připravovala snídani.

„Miláčku, neměla jsi vstávat,“ domlouval jí Armando. „Já bych to zvládl sám, nebo bych se nasnídal v Ecomodě.“

Betty se jen usmála a dál pokračovala v prostírání stolu. Po očku pozorovala Armanda, jak se k ní blíží. Takhle po ránu se jí líbil nejvíc - rozcuchané vlasy ještě vlhké ze sprchy, bez brýlí, jen s ručníkem kolem boků. Vypadal docela jinak než ten vážný a korektní doktor Mendoza v dokonale padnoucím obleku s kravatou podle poslední módy. Takhle byl jen její, i když jen na chvíli, než se zase změní v elegantního manažera.

Armando se posadil za stůl a nalil si kávu.

„Vypadáš nádherně, miláčku,“ řekl Betty. „Tvůj úsměv po ránu je přesně to, co potřebuju. I když bych tě měl potrestat za to, že jsi mi ukradla župan a já tu teď musím běhat skoro nahý.“

Betty se přiznala: „Víš, nějak jsem nemohla najít tričko ani noční košili, když jsem vstávala. A ten tvůj župan tam tak příhodně ležel, jak jsi ho včera nechal válet na koberci... jsi strašně nepořádný, Armando.“

Armando položil hrnek na stůl a nasadil nechápavý obličej. „Já jsem nepořádný? A nevíš náhodou, kdo ze mě ten župan stáhl a hodil na zem? Ty nemůžeš najít svoje tričko a mně budeš povídat něco o nepořádku?“

Vstal a blížil se k Betty: „Mimochodem, chceš říct, že ten župan je to jediné, co máš na sobě? Žádná košilka, žádné tričko? Myslím, že budu muset trvat na okamžitém vrácení svého majetku!“

Betty se radši přesunula tak, aby mezi ní a Armandem byl stůl.

„Podívej se, kolik je hodin, jestli si nepospíšíme, přijdeme do práce pořádně pozdě,“ varovala ho. „Jdu do koupelny, ty se nasnídej a obleč a jedeme!“

„Ale Betty,“ nešťastně protestoval Armando, „ještě jsi mi dneska ani nedala pusu a honíš mě do práce! A vůbec - jaké jedeme? Ty snad budeš doma, ne?“

„Ani náhodou, noha už skoro nebolí, jdu s tebou,“ byla rozhodnutá Betty.

Protáhla se kolem Armanda a než po ní stačil sáhnout, zavřela se v koupelně. Přece jen ale trvalo dost dlouho, než společně nasedali do auta. Armando trval na tom, že ho Betty musí na dobré ráno políbit, přičemž jí zmačkal blůzu a rozcuchal vlasy. Když byly škody napraveny, všimla si Betty, že Armando má límeček košile špinavý od její rtěnky. Před Ecomodu přijeli s pořádným zpožděním. Betty chtěla co nejrychleji vystoupit z auta, ale když neopatrně došlápla na levou nohu, pořádně zaskučela. Zdaleka to ještě nebylo tak v pořádku, jak ráno tvrdila Armandovi. Ale další den doma, navíc samotná bez Camilky, by už těžko vydržela. Armando si jen povzdechl. Dobře slyšel Bettyino zaúpění, ale věděl, že je zbytečné cokoli říkat. Obdivoval její vůli a sílu, s jakou si šla za svým, ale někdy mu to šlo pořádně na nervy. Tak tvrdohlavou ženu snad v životě nepoznal a pochyboval, že by se našla druhá taková. Zamknul auto, přišel k Beatriz, strčil jí do ruky svůj kufřík se spisy a než se stačila zeptat proč to dělá, vzal ji do náruče a nesl ke dveřím.

„Dveře, Wilsone!“ houkl Armando na vyjeveného strážce a už mizel i se svým nákladem uvnitř budovy.

Sekretářky si lámaly hlavy, proč se dneska ještě neobjevil Armando, ani nezavolala Betty. Nemohly přijít na žádný rozumný důvod, proč Armando předchozí den nespal doma a shodovaly se v tom, že se asi dostavila pořádná manželská krize. Celkem přesně si daly dohromady, že nějakou roli v tom všem bude hrát Michel, všechno to přece začalo po jeho příjezdu. Inesita jako obvykle krotila vášně a připomínala, jak hezké manželství má Betty a Armando.

„Vždyť víte, jak Betty vždycky říká, jaký je pan Armando skvělý táta a pozorný manžel,“ přesvědčovala ostatní.

„Ale vzpomeňte si, jak přišel před pár dny s paní Marcelou,“ připomínala Aura Maria. „Ještě to by chybělo, aby si s ní něco začal!“

Bertha byla tak otrávená, že ani neměla chuť na čokoládovou tyčinku, kterou měla položenou na stole.

„S tímhle materiálem se nedá pracovat,“ pokrčila rameny. „Máme vážný nedostatek kvalitních informací a bude tvrdá dřina si je opatřit. Ale my to zvládneme!“

Než stačila začít rozdělovat úkoly, kdo zavolá Betty a vyzví, jestli byl Armando doma, kdo obvolá hotely a zjistí, kde bydlí Marcela a jestli se s ní Armando sešel, otevřely se dveře výtahu a celému klubu se naskytl pohled na jejich viceprezidenta držícího v náručí paní prezidentku. Ta objímala Armanda kolem krku a oba se líbali s takovým zaujetím, že evidentně zapomněli, kde zrovna jsou.

„Vidíš?“ rýpla Inesita loktem Auru Mariu. „Po pěti letech manželství!“

„No co, když si to chlap potřebuje vyžehlit, chová se jak beránek,“ mávla rukou Aura Maria. „Já vím svoje, nejvíc musím Freddyho hlídat, když mi začne povídat, jak moc mě miluje a nedej bože, když mi přinese kytku.“

Sekretářky se radši rozběhly na svá místa dřív, než se ti dva vzpamatují a pan Armando zase začne komentovat jejich srocení, případně vyhrožovat výpovědí. Armando je tentokrát ani nevnímal. I kdyby byly na chodbě tančily sambu v karnevalových kostýmech, měl dnes oči jen pro Betty. Když si uvědomil, že dveře výtahu jsou už otevřené, přešel, pořád s Betty v náručí, ke své kanceláři a šikovně otevřel dveře. Chtěl svůj sladký náklad složit na sedačku, ale v poslední chvíli si všiml postavy, sedící tam s rukama opřenýma o kolena a hlavou v dlaních. Panebože, na toho idiota Calderona docela zapomněl! Mario se otráveně podíval na Betty, kterou Armando prozatím usadil na stůl, po Armandovi loupl okem a vyčítavě řekl: „To je dost, že jdeš! Jak dlouho tu podle tebe mám trčet?“