Když vtom... (27)

 

Když vtom Julia schází ze schodů a vidí už jen záda svého Hermese.

I Sandra se připravuje na odpoledne. Už dvě hodiny stojí u skříně a zkouší všechny možné varianty, ale pořád není spokojená. Pro Auru Mariu přijede každou chvíli Freddy, tak jí zatím s Marianou radí.

Aura Maria: „V tomhle nemůžeš, to se k sobě nehodí. Zkus k tomu to zelené. To ne, to vedle.“

Mariana: „Ale to zelené se k tomu nehodí také, podívej, jak to vypadá divně.“

Sandra: „Ale v čem tedy půjdu? Už to tu zkoušíme takovou dobu a nic, co budu dělat? Ten kostýmek se nehodí, je to takové moc upjaté, chce to něco jednoduchého, ale přitom pěkného.“

Aura Maria: „Víte co, děvčata? Já zajdu vedle k Adrianě a něco si od ní půjčím. Třeba to dáme nějak dohromady.“

Odejde a Mariana vybírá ze skříně jednoduchou sukni a bílé tričko, které má okolo výstřihu a rukávu jemné ažurování. Sandra si to obleče a dívá se do zrcadla.

Sandra: „A víš, Mariano, že to je ono? Je to jednoduché a přitom se v tom cítím skvěle, no opravdu, to je ono! Skoč pro Auru Marii, ať nic nepůjčuje, v tomhle se cítím fajn.“

Mariana jde za Aurou Marii a na chodbě se potká s Freddym, který si jde pro svoji královničku, aby s ní zašel na oběd.

U Pinzonových už je oběd na stole a Bess sedí u Hermesových nohou a upřeně se na něj dívá. Hermes jí nenápadně co chvíli hodí sousto.

Julia: „Hermesi, nedávej jí to jídlo, není to pro ni zdravé. Ještě jí zkazíš žaludek.“

Hermes: „Ale Julio, když ona se tak dívá…“

Je po jídle a Hermes si jde odpočinout. Tyhle procházky s Bess ho nějak zmáhají.
Nicolas je také po obědě a ukazuje mamince co všechno s Betty koupili. Nakrucuje se před zrcadlem a snaží se chodit jako modelky, až to paní Morovou rozesměje.

Maminka: „Tak už toho nech, chlapče, vždyť já už nemůžu popadnout dech. Copak takhle někdo chodí?“

Nicolas: „No, to by ses divila, všechny modelky! A kroutí se ještě víc! To bys koukala!“

Maminka: „A to tvoje děvče je také modelka?“

Nicolas: „Ne, maminko, to je sekretářka. I Betty říkala, že je moc šikovná. A umí moc dobře vařit. A je moc hezká, uvidíš!“

Maminka: „Když to říkáš, synku. Hlavně, aby na tebe byla hodná.“

Nicolas: „To ona je moc hodná, to se nemusíš bát. Ale já už budu muset jít, mám se pro ni stavit ve dvě hodiny a podívej se, kolik už je.“

Nicolas si oblékne džíny a pestrou košili, zálibně se na sebe podívá, dá mamince pusu a jede pro Sandru. I ona je už připravená. Ještě poslední úpravy, Mariana zkontroluje, jestli je celek dokonalý a ozývá se zvonek.

Armando už vyrazil za Betty a protože se domluvili, že Betty vezme Bess, vzal i on Bellu. Před domem Pinzonových jí povídá.

Armando: „Počkej tady, dojdu pro Betty a Bess. V parku si pak můžete dovádět jak chcete.“

Betty už vychází a kamarádku Belly vede na vodítku. Všichni se uvítají a to psí vítání je daleko bouřlivější. Nasednou do auta a jedou do parku. Pan Hermes prožívá chvíle blaženého volna. Sandra už je s Nicolasem v Kolumbových zahradách. Počasí je krásné, nebe je čisté a fauna zahrad se ozývá.

Nicolas: „Měla jste pravdu, je to tady moc hezké. A vám to také moc sluší, to jo!“

Sandra: „Děkuji. Ale i já musím říct, že vám to sluší, takhle vás neznám. Vypadáte v tom úplně jinak.“

Nicolas: „Myslíte? Ale slíbila jste, že mi povíte něco zajímavého o zahradách.
Sandra: „Ano. Jsou rozdělené podle toho, co v nich můžeme vidět. Tak tady, to je horní zahrada. V té jsou umístěna zvířata. Jsou to typičtí obyvatelé Kolumbie a přesto je většinou neznáme. Proto tyhle zahrady.“

Nicolas: „A to tu jen tak volně pobíhají? Aby se nám něco nestalo!“

Sandra: „Nemusíte mít obavy, uvidíme je v jejich typickém prostředí, které tu je uměle vytvořeno, ale jsou od nás izolovaná. Buď je to silné sklo, nebo vodní příkop, nebo obrovské klece kombinované s přírodními materiály, aby působily nenásilně. Díky těm velikým klecím je zvířatům zajištěna možnost opravdu volného pohybu. Proto je tahle zahrada tak veliká. Pro každý druh je tu příroda uzpůsobená tak, jak je ten který druh zvyklý žít. Můžeme tu vidět třeba tapíry, lenochody, jaguáry i různé druhy opic. Jsou tady různé druhy kolibříků, tukani a hlavně jsou tu největší hlodavci na světě, a to jsou obojživelné kapybary. Doufám, že se nám je podaří najít, ještě jsem je nikdy neviděla, přestože jejich domovem je Kolumbie. A zajímavé je, že ptáci tu létají volně a přesto neodletí jinam. Víte proč?“

Nicolas: „To nevím.“

Sandra: „Protože jsou tady keře a stromy, které tyto druhy potřebují a široko daleko je nenajdou. To je drží tady, v zahradách. To je zajímavé, ne? A vás asi bude zajímat, kde je restaurace. Tak tu najdete na parníku. Mají jich tu pět a ty bez zastavení plují na uměle vytvořené řece, která je vedena centrálně oběma zahradami.“

Nicolas: „No jo, ale jak se dostaneme na ty parníky, nebo aspoň na jeden, když neustále plují, no? Co když budu mít hlad?“

Sandra se usmívá: „To nebude problém. V nepravidelných odstupech jsou u břehu řeky jsou čluny, které dopravují hladové návštěvníky na neustále plující restaurace. Ale musíte si dát pozor, nebo narazíte na kajmana!“

Nicolas: „A není to nebezpečné?“

Sandra: „Ne, ne, nemusíte mít obavy, ve volné přírodě je nepotkáme, opravdu.“

Nicolas je udiven: „A jak to všechno víte?“

Sandra: „Když nedávno otevírali tyhle zahrady, tak se mi do rukou dostala brožurka, kde jsem se všechno dočetla. A ještě vám povím, co nás čeká v dolní zahradě. Tam jsou vzácné druhy orchidejí, lián, jsou tam kaučukovníky, z nichž se získává zvláštní tuhá guma. A prý jsou tam stromy plodící para ořechy a jiné endemické stromy, například balza nebo palmy.“

 Nicolas: „Jsem rád, že to spolu uvidíme, lepšího průvodce bych si nemohl přát. A hezčího…“

Sandra: „Děkuji, Nicolasi, vy mi neustále lichotíte a já si to nezasloužím.“

Nicolas: „To se mýlíte, všechno je to pravda. Už jsem říkal i mamince, jaká jste šikovná!“

Sandra: „Vy jste o mně mluvil s maminkou?“

Nicolas: „No jistě, říkal jsem jí, kam dneska spolu jdeme, no.“

Sandra: „Aha. Tak půjdeme, máme toho hodně před sebou.“

Nicolas: „Nestavíme se někde na jídle? Stačil by nějaký neplující bufet…Trochu mi vyhládlo… Možná nějaká bagetka… A hele, támhle je tukan!“

Betty s Armandem a psími miláčky jsou v parku, procházejí se a drží se za ruce. Probírají svoji společnou budoucnost.

Armando: „Doktorko Pinzonová, a doufám, že brzy Mendozová, uvědomujete si, že když jste řekla, že si mě vezmete, tak je to závazný slib, který, nemůžete porušit a pokud ano, můžu to hnát až k soudu jako zneuctění a zneužití mé osoby? Dej mi malou pusu, teď se nikdo nedívá… A kdy to řekneme vašim, miláčku? Nechtěl bych to moc dlouho odkládat.“

Betty: „Armando, nesmíš na ně spěchat. Tatínek si jen těžko zvyká na nynější situaci, musíme mu ještě dát trochu času.“

Armando: „Betty, miláčku, ale já si nechci vzít tvého tatínka, i když pana Hermese dostanu věnem tak jako tak. Ale jak myslíš, dáme mu čas. Myslím, že příští neděle je vyhovující, co říkáš?“

Betty: „To je strašně brzy, to ho na to nestačím připravit!“

Armando: „Jaké připravování? V neděli přijdu, řeknu mu, že tě miluju, že si tě chci vzít a že už mám dost toho schovávání a tajného milování a jestli chce být brzy dědečkem, ať nám požehná. Co je na tom? A bude připravený na to tata!“

Betty: „Tak víš co? Já ho na to připravím radši sama. Takhle by ze mě mohl být polosirotek.“

Pan Hermes se probral z posilujícího spánku a jde za Julií do pokoje, že by něco malého snědl.

Hermes: „Julio, mám na něco chuť, nemáme tu něco dobrého?“

Julia: „A co myslíš, že tady najdeš, když jsi takové peníze utratil v obchodě s potřebami pro Bess!“

Hermes: „Tak třeba ten dort, co zbyl, ten bych si kou…“

Hermes se lekne: „Proboha, včera tu byl Nicolas, že on ten zbytek snědl! Zakážu mu přístup do tohoto domu! Jak se to do něj všechno vejde? Někdy si myslím, že podle něj byla napsaná pohádka o Otesánkovi, který všechno zblajznul! Vždyť z toho, co s ní ten darmožrout, by vyžila tříčlenná rodina. Se psem! Nebo kočkou… Víš, co mi říkal Lucho Barrios, náš milý soused a ochmelka? Že si pořídili kočku. Jo, Julio, kočku! A víš, co ještě říkal Lucho? Že je ta kočka stejná jako jeho stará. Jo. Prý je také velmi útočná, také má od ní neustále šrámy, dovede otevřít ledničku a vyplenit j, ale to má stejné s Nicolasem, ha, ha. Prý jsou jsi s Dorou podobné, až to hezké není. Říkal, že před kočkou zamyká koště, aby jim jednoho dne na něm neuletěla, ha, ha. Co se díváš, to říkal Lucho, já ti to jenom vyprávím, abys věděla, jakého máme souseda. Jdu se podívat do ledničky. Doufám, že mi Nicolas kousek nechal…“

Julia: „To víš, že ano.“

Když vtom…