Před svatbou (18)

 

Betty s vyděšením vyskočí ze židle a zoufale vykřikne: „Ne, já si ho chci vzít!“

A se slzami v očích uteče z ateliéru. Armando se nechápavě dívá na Betty. Takhle přehnanou reakci nečekal. Naprosto ho to vyvedlo z míry… a… najednou dostal strach. Cítil, že něco není v pořádku. Prudce se zvedl ze židle a běžel za ní. Otevřel dveře ředitelství.

Armando: „Betty, co je s tebou? A neříkej mi, že je to nemoc.“

Betty se podívá ztrápeně na Armanda a řekne tiše: „Armando, nic mi není. Opravdu. Jsem jen unavená a vyčerpaná. Co jsem přišla do Ecomody, tak jsem se ani na chvíli nezastavila… čeká nás ta schůze… musím připravit co nejdřív všechny podklady… ještě před svatbou.“

Armando: „Betty, ale na to všechno přeci nejsi sama.“

Jde k ní blíž. „Já jsem s tebou. Vždyť víš, že ti se vším pomůžu, také celý klub, vedení.“

Betty: „Já vím. Nedělej si starosti. To jen ten stres… Tak odvezeš mě večer domů?“

Armando velmi ustaraně: „Jistě, miláčku. Jakmile všechno vyřídím, přijdu pro tebe. Asi tak kolem šesté. Ano? Ale raději tě budu průběžně kontrolovat. Zase přijdu, jestli něco nepotřebuješ.“

Políbí Betty na tvář a odchází do své kanceláře. Betty vytáhne z pod hromádky několika listů onen dopis.

V duchu si říká: „Proč mu ten dopis jednoduše neukážu? Proč mám strach mu o tom říct? Proč se toho dopisu tak bojím?“

Jak rychle se vynořily všechny vzpomínky na minulost. Stačil pouhý jeden hloupý dopis a ji prostoupila nejistota, které se ovšem ze všech sil bránila. Pořád a pořád se trápí. Trápí se všemi těmi PROČ.

„Věřím mu, věřím,“ přesvědčuje sebe sama.

Armando přijde do své kanceláře a zničeně si sedne do křesla: „Betty, proč mi neřekneš, co tě trápí? Já vím, že to, co mi říkáš, není pravda. Cítím to a bolí mě to. Copak mi ještě nevěříš? Ale já tě nemůžu nutit. Nebudu naléhat. Kdybych jen věděl, co tě trápí.“

Armando a Betty sedí ve svých kancelářích. Oba myslí na toho druhého a oba jsou bezradní. Armando už tu nejistotu nemůže vydržet a rozhodne se jít do Bettyiny kanceláře a zeptat se přímo. Ovšem když tiše otevřel dveře, naskytl se mu pohled, který ho zdrtil. Pohled, který doufal, že už nikdy neuvidí. Na okamžik se zarazí. Betty nezpozoruje, že vešel. To, co viděl, byla jeho Betty. Viděl ji, ale především viděl slzy, které jí stékaly po tváři. Padaly po malých kapkách na list papíru. Armando už se chystal promluvit, ale zarazil se, když viděl, jak Betty pomalu klesla hlava do bledých dlaní, slyší její tiché vzlykání. Nevěděl, jak se zeptat, co říct. Okamžitě udělal krok zpět a zavřel tiše dveře. Betty právě v tu samou chvíli zvedla obličej. Ne snad proto, že by něco zaslechla, ale proto, aby si znovu a znovu začala pročítat v tuto chvíli už tak důvěrně známé řádky. Začala pročítat dopis, jehož začátek nenaznačoval nic zlého.

Prostě jen: „Vážená doktorko Pinzonová,…“