Život v Bogotě po víkendu v Cartageně (37)

 

V hotelovém pokoji, kdesi v jižní Americe.…

U okna stojí Mario Calderon a hledí ven. V ruce drží skleničku s whisky. Ticho pokoje je přerušované jen zvukem ledových kostek ve sklenici. Mario se napije a dál se dívá z okna. Na posteli se pohne dívčí postava. Rukou hledá svého společníka a když jej nenajde, tak se pomalu probouzí a sedá si. Kolem těla si omotává deku. Pozoruje Maria, který si jejího probuzení nevšiml. Vstává z postele a přistupuje k němu. Políbí jej na rameno a Mario se otáčí.

Dívka: „Na co myslíš? Proč jsi mě nechal samotnou?“

Mario: „Samotnou? Nepřeháněj!“

Mario se usměje a dívku políbí: „Tebe bych samotnou nenechal!“

Dívka: „Tak proč stojíš tady a nejsi se mnou v posteli?“

Mario: „To hned napravím!“

Mario bere dívku do náruče a vrací se s ní do postele.

Dívka: „Stejně bych chtěla vědět, na co jsi myslel...“

Mario: „Na nic důležitého! To, na co myslím teď, je mnohem důležitější!“

Znovu dívku políbí a změní se v Maria Calderona, kterého zná většina dívek Bogoty. O chvilku později dívka znovu usne. Mario leží a dívá se do stropu. Opět začíná myslet na Armanda. Ať chtěl nebo ne, tak mu začal chybět. Musel si to přiznat. Jejich přátelství trvalo dlouhou dobu a skončilo tak najednou. ….

Betty zavírá deník, protože nechce na Maria myslet. Ještě stále mu neodpustila. A neví, jestli to dokáže. Jednou se určitě vrátí a ona tomu nezabrání. A ani Armando. A možná ani nebude chtít. Jednou si mezi nimi vybral, ale udělal by to i podruhé? Ona doufala, že ano.

Armando vchází do bytu a vítá se s Bellou, která ho nadšeně vítá. Po chvilce se s ní vrací z procházky a jde rovnou do ložnice. Před očima má odpolední scénu. S úsměvem se svléká a vstupuje do koupelny. O chvilku později uléhá do postele a přemýšlí o Betty. Neděle bude dlouhá a on to ví. Zvláště po dnešním dnu. …

Mario potichu vstává a snaží se dívku neprobudit. Pomalu se obléká a vychází z pokoje a z hotelu. Vrací se do svého hotelu a na dívku zapomíná. Ani by si nevzpomněl na její jméno. Stále myslí na Armanda. Na to, jak se změnil. A proč! Nikdy si nemyslel, že jejich vztah skončí kvůli ženě. A navíc zrovna kvůli takovéhle ženě! Beatriz Pinzon Solanová! Noční můra, kterou sám pomohl vytvořit. Mario přichází k sobě do pokoje a sedá si na křeslo. Z vedlejšího stolku si nalévá další skleničku whisky. V hlavě si promítá události, které měly vliv na Armandovo rozhodnutí.

Mario: „Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl dát přednost jí přede mnou! Armando Mendozo! Tohle nejsi ty! Tohle ne! Takhle by ses nikdy nezachoval! Je to jen její vina. Jak jsi mohl takhle zblbnout! … Přiznávám, že když se změnila, tak by stála za malý hřích. Ale nechápu, že tě tolik změnila.“

Mario se pomalu usmívá a v očích začíná mít něco, co by se Armandovi určitě nelíbilo.

Mario: „Ještě chvilku tě nechám a pak se vrátím! Ať si říkáš cokoliv, tak tě, Armando, znám! Žádná ženská tě nemůže změnit natolik, abys zapomněl na všechno, co jsme spolu prožili. Pár dní s ní a vrátíš se. Konečně pochopíš, že žádná ženská za to nestojí! Alespoň ne na pořád! A pak zase budeš ten Armando, kterého znám. A všechno se vrátí zpátky.“

V neděli se Betty s rodiči vydává na návštěvu a Armando se doma nudí. Přesto tam zůstává celý den a vymýšlí strategii na další týden. Z bytu vychází jen tehdy, když jde s Bellou. Celou neděli strávil s úsměvem na rtech, protože se těšil na pondělí. Těšil se na okamžik, kdy bude moci být zase s Betty. Situace ve firmě se už uklidnila, a proto věří, že se pro ně najde mnohem více času než dřív.

Ještě naposledy si čte dopis, který pro Betty napsal: „Svůj nejkrásnější den jsem strávil po tvém boku. V tvém náručí a v tvé blízkosti. Znovu jsem cítil, že žiji. Že mohu něco udělat pro tvé štěstí, pro tvůj úsměv. Pro ten úsměv, který bych rád viděl každé ráno. Tak rád bych se probouzel v tvém objetí, s tvým polibkem na ústech. Jsem sobecký a nestydím se za to. Jen občas přemýšlím, zda jsi opravdu šťastná. Zda se nesnažím oklamat sám sebe. Představuji si tvůj úsměv, který se ti teď možná objeví ve tváři. Stejně tak jako překvapení v tvých očích. Je to tak! Mám obavu a nebojím se přiznat, že jsem stále nejistý! Změnila jsi mi život. Ukázala mi ten správný směr. Navedla mě bezpečně do zálivu. Ale kdo mi dokáže říci, zda tohle všechno cítíš i ty? Jestli se spokojíš s mužem, kterého jsi vytvořila? S mužem, který je bez tebe jen pouhým stínem. Pouhým odrazem toho, kým byl. Rád bych uměl číst z tvých očí, z tvých úsměvů, z tvých polibků nebo z tvých doteků. Jsem jen muž, který miluje a má strach. Strach z tvé nepřítomnosti, z toho, že neslyší tvůj hlas. Tolik se bojím, že tě ztratím. Že jednoho dne zjistíš, že si tě nezasloužím. Že přijdeš na to, co já vím už dávno. Že tě nejsem hoden. Jsi stvořena pro lepšího muže, než jakým jsem já. Nezasloužím si být po tvém boku. Vím! Ale po ničem jiném netoužím. Vše ostatní ztrácí svůj smysl. Bez tebe mi na ničem nezáleží. Víš to, ale přesto to budu říkat stále. Vstoupila jsi do mého života, když jsem tě nečekal. Přinesla jsi to, v co jsem nedoufal. Dáváš mi svou lásku a nic nežádáš. Snad právě proto ti chci dát vše, co mám. A ještě mnohem víc. Má slova jsou jen zlomkem toho, co pro mě znamenáš. Tvá síla je mou. Tvá bolest je má, tvé štěstí je i mým. Udělal bych pro tebe cokoliv. Stačí jen tvé slovo a udělám, co budeš chtít. Jsem tvůj a navždy budu. Tak dlouho, jak jen budeš chtít. Pro tvé štěstí bych se vzdal všeho. I tebe. Den, kdy odmítneš mou lásku, bude mým posledním. A přesto budu šťastný. Protože budu vědět, že je to tvé přání. Modlím se, aby ten den nikdy nepřišel. Abys mou lásku, vše, co k tobě cítím, neodmítla. Vedle tebe žiji. Jsi mou slabostí. Nebojím se to říci, protože vím, že to nikdy nepoužiješ proti mně. Věřím ti tak, jako jsem nikdy nevěřil nikomu jinému. Jsi mým majákem na moři. Jsi to, k čemu se vždycky vracím. Dávám ti svůj život na dlani. Své srdce i své myšlenky. Dám ti cokoliv si řekneš. Jen o jedno tě prosím. O tvou lásku. Jen o jedno nežádám.O tvůj soucit. To jediné od tebe nepřijmu. Vidíš to? Jsem bez tebe několik hodin a začínám přemýšlet o nesmyslech.“

Armanda vyruší zvuk telefonu.

Armando: „Haló?“

Betty: „Armando!“

Armando: „Lásko moje, jak se máš? Tak dlouho jsem tě neslyšel!“

Armando odkládá dopis a s telefonem si lehá na postel.

Betty: „I pro mě to bylo nekonečné, miláčku. Mám pocit, že se celý den vleče hrozně pomalu. Že si nahrazuje ty hodiny, o které se včera zkrátil.“

Armando: „Máš pravdu, Betty. Sobota byla nejkratším dnem v mém životě. Chtěl bych tě držet v náručí mnohem déle. Tolik tě miluji!“

Betty: „Armando!“

Armando: „Ano, miluji tě. Myslel jsem, že vím, co znamená milovat. Ale spletl jsem se. Nikdy jsem tohle necítil. K žádné ženě jsem necítil to, co k tobě.“

Betty se trochu pousměje: „A máš z toho strach?“

Armando: „Abych pravdu řekl, tak … ano. Trochu. Je to stále silnější. Mám pocit, že už tě nemohu milovat více, ale další den je to ještě silnější.“

Betty: „Vím, o čem mluvíš. Protože u mě je to stejné. Celý den jsem myslela jen na tebe.“

Armando: „Alespoň v tom nejsem sám.“