Camilka a Hugo

 

- navazuje na příběh „Camilčina nemoc a další dění v Ecomodě“ -

 

Ve dveřích se objeví Hugo.

Hned, jak je uvidí, spustí: „No fuj. Inés!!! Udělalo se mi špatně!!!“

Armando ho napodobuje: „Inés! Dvojitou dávku valeriánských kapek!!!“

Betty: „No tak, Armando.“ (poodejde)

Teprve teď si Hugo všimne dítěte: „A tohle je kdo?“

Betty: „To je naše dcera, pane Hugo.“

„A jak se ten broučínek jmenuje?“ zajímá se Hugo dál.

„Camilka,“ odpoví Armando a Betty shodně.

Hugo: „No ta je rozkošná. Armando (pohladí ho po paži), je to tobě, ale oči má po paní prezidentce.“ (zasměje se)

„Myslíte, že bych si ji mohl na chvíli pochovat?“ zeptá se Hugo.

Betty, která odpoví, že ano, mu ji podá.

Armando: „Ale pozor, Hugo, jestli se jí něco stane, tak pochovám já tebe!“

Hugo ho neposlouchá: „Tak pojď ke strýčkovi Hugovi.“

Camilka se na něj zvědavě kouká.

Hugo: „No, ty jsi ale rozkošné miminko.Tak co, už umíš mluvit?“

Armando vypění: „Hugo, jak může mluvit? Vždyť je jí devět měsíců!!!“

Betty: „Armando! Víš, co jsi mi slíbil!“

Armando: „Ano.“

Totéž mu ale nejde přečíst z očí - vražedně se dívá na Huga. Ten chodí s malou sem a tam po kanceláři. Betty ve snaze odpoutat Armanda ho zapojí do složité práce, tedy poměrně jednoduché, ale Betty je dobrá herečka.

Hugo: „Tobě budu říkat vílo. Víš proč? Protože mi připomínáš můj ateliér. Vlásky černé,oči hnědé, modré dupačky, růžovoučká košilka a to všechno z mé vlastní hlavy. Jednou mi budeš vděčná, vílo. A víš co, až budeš trochu větší, vezmu tě do ateliéru. Bude se ti tam líbit. Co líbit! Uplně tě to tam uchvátí. Ty barvy, látky, úžasné výplody mé hlavy. No nádhera.“

Camilka se na něj pousměje jako předtím na Armanda. Už ji nic nebolí a je v dobré náladě.

Začne si tedy broukat: „...lalalaleli... nanaňaňa... joooa... ee....“

Hugo je tím naprosto unešen: „Ó, stojím u zrodu mluvy naší budoucí prezidentky. A ti bídáci, hodí očkem po Armandovi a Betty, si klidně pracují. Tak vílo, zkus říct: Hugo, Hugo!“

Camilce se strýček líbí a tak zkusí opakovat po něm: „Uo, Uo, Uo!“

Hugo: „No vidíš. Už to skoro umíš. Teď ale celé jméno Hugo, Hugo, Hugo!“

Camilka: „Uo, Uo, Uo, Uo!“

To slovo se jí naprosto líbí a nehodlá ho za žádnou cenu měnit.

Hugo ji o tom ještě chvíli přesvědčuje ale potom se vzdá a vzpomíná na to, jak ani on se nenechal přesvědčit, aby změnil svou orientaci. Armando a Betty už dávno skončili a se zájmem sledují Huga, jak to s jejich dítětem umí. Armando je vylekaný. Co když ho to dítě nebude mít rádo a vymění ho za Huga? Ne, vždyť já s ní trávím více volného času. Zítra už bude u své babičky, pomyslí si Armando. Najednou Camilku rozbolí bříško a začne znovu plakat. Hugo je bezradný. Armando jde tedy k němu, sebere - doslova vyrve - mu malou a sám ji konejší. Camilka se zklidní.

Hugo: „Mám co dohánět! Chci taky dítě. Hned teď zajedu do kanceláře, kde se kupují děti, a tam si nějaké koupím, co říkáte?“

Betty: „Ale pane Hugo. Děti se nekupují, ale adoptují. A vy ho adoptovat nemůžete, protože nemáte ... ehm ... druha.“

Hugo posmutní: „No, ale tak mi slibte, že mi mou vílu do Ecomody aspoň jednou za měsíc přivezete.“

Armando má co dělat, aby odpověděl klidně: „Hugo. Není tvoje, ale moje. Ale někdy ji sem zase přivezeme. A teď už můžeš jít.“

Betty: „Pane Hugo? Co jste to vlastně chtěl? Když jste přišel do kanceláře, tak jste hned přešel ke Camilce a věnoval jste se jí.“

Hugo se ve dveřích otočí: „Ach ano. Přišel jsem vám oznámit že nás zítra navštítí naše drahá...“

 

 - navazuje příběh „Tajemná kráska“ -