S Marcelou v Ecomodě (4)

 

Mezitím už i Armando vzdal všechny své snahy přesvědčit Betty, aby otevřela. Nepomohly prosby, sliby, výhrůžky... Odešel do své kanceláře, kterou mezitím Marcela opustila.

Mezi dveřmi se otočil: „Prosím, nerušit...“

Klub jen beze slov přikývl. Dveře se zavřely o ozvalo se dvojí cvaknutí zámku... Na chodbě se rozhostilo ticho. Děvčata se po sobě nejistě koukala.

První promluvila Sofia: „Chápe tady někdo, co se stalo? Bertho?“

Bertha: „Já?! Co já?“

Sandra: „Tvůj radar určitě něco zachytil, ne?“

Bertha: „No, mám takovou mlhavou představu, že naše Betty asi viděla něco, co vidět neměla.“

Aura Maria: „Co tím myslíš, holka???“

Bertha: „Říkám, že mám jen mlhavou představu, ale mám pocit, že to bude vědět Peroxidka…“

Sofia: „Já se jí rozhodně na nic ptát nebudu!“

Aura Maria: „No, holky, na mě nekoukejte! Já taky ne!“

Bertha: „Ne ne ne – já už jsem svoji misi splnila!“

Mariana: „A já a Kysličníková?! Abych zase poslouchala, jaká jsem čokoláda – nikdy!“

Inesita: „No, děvčata, já bych se jí klidně zeptala, ale copak se bude bavit se starou bábou?“

Klub jen zamručel. Všichni se otočily na Sandru.

Ta jen polkla: „No... tak se zdá... že to zbyde na mě, co?“

Aura Maria: „Myslíš, že to zvládneš, holka?“

Sandra: „No, uvidíme... musí se na to jít chytře.“

Bertha: „Tak do toho!“

Sandra všem vysvětlila svůj plán. Šly do blízkosti Patricie a v hloučku si tajuplně špitaly.

Patty zvedla zvědavě oči: „Co to ty čarodějnice zase mají? Nějaký drb, o kterém bych nevěděla? To asi těžko!“

Jenže klub si špitat nepřestával a Patricii to stále víc a víc provokovalo.

Už to nevydržela: „Hej, VY! Co to tam máte?“

Sandra: „Ále nic... jen si povídáme o tom, co pan Armando udělá s tou výhrou.“

Peroxidka vyvalí oči: „Výhrou? Jakou výhrou?! Co to zas melete?“

Sandra (naoko nevinně): „Ty to nevíš? Naše Betty se radostí rozbrečela a zamkla se u sebe v kanceláři!“

Patricie se vítězně usměje. „HA! To se teda pěkně mejlíte, vy káči! Betty nebrečí kvůli nějaký blbý výhře, ale protože viděla, jak se Marcela líbá s Armandem! (hlavou jí proběhnou slova Marcely) Teda skoro, ne úplně!“

Tentokrát se vítězně usměje Sandra: „HA! Děkujeme za informace, Peroxidko!“

Patricie se chvíli tváří nechápavě, ale pak jí dojde, že naletěla. Nafoukne se a s mávnutím vlasy odkráčí ke svému stolu. Klub se nenápadně přesune na dámské záchodky. Marcela vyjde ze své kanceláře.

Marcela: „A Armando?“

Patricia: „Zamknul se ve své kanceláři, Marce! Nikdo ho prý nemá rušit! Betty je taky u sebe a ty čarodějnice zase drbou na toaletách!“

Marcela: „A ony vědí, co se stalo?“

Patricia (bezmyšlenkovitě): „Vědí, Marce!“

Marcela (zvedne hlas): „A JAK to vědí?! Kdo jim to řekl?“

Patricia: „No… oni… já... Víš…“

Marcela: „Proč jsi, proboha, tak hrozně užvaněná!“

Odejde k výtahu, nastoupí a zmizí do neznáma. Patricia se za ní s otevřenou pusou kouká. Armando je ve své kanceláři. Otevřel svoji tajnou láhev whisky, kterou měl schovanou na dobu, kdy mu bude nejhůř. Měl pocit, že ta chvíle právě nastala. V jedné ruce držel sklenku a v druhé svůj antistresový míček. Zhluboka se nadechl a sáhl po prázdném papíru. Napsal dvě slova a zuřivě to přeškrtal. Zmuchlal papír do kuličky a zahodil za sebe. Popadl další list papíru. Opakovalo se totéž. Vstal a odešel k oknu. Očima přejížděl po Bogotě a přemýšlel, co má dělat. Jediné co věděl bylo, že NĚCO udělat musí! Opět si sedl ke stolu a vzal do ruky další papír.

Zhluboka se nadechl a psal: „Má nejdražší lásko, stojí mě mnoho sil ti takhle psát. Bolí mě pomyšlení, že jsi teď sama, že se trápíš a já nemůžu být tím, kdo ti otírá slzy… i když se trápíš právě kvůli mně! Jsem si vědom toho, jak moc jsem ti ublížil a věř, že bych udělal cokoliv, abych ten prokletý okamžik mohl vrátit a zachovat se jinak. Jestli tě můžu ještě o něco žádat, žádám tě, aby sis přečetla tyto řádky… Důvod, proč za mnou Marcela přišla, byl jiný, než tě napadá. Chtěla, abych jí poradil s něčím ohledně prodeje. Byla náhoda, aspoň z mé strany, že se sehnula svou tváří blíž ke mně. Musím se přiznat, že mě na okamžik omámil její parfém. Ten, který používala kdysi. V době, kdy jsem tě ještě neznal tak, jak tě znám teď a nemiloval z celého srdce. Ten nepatrný závan vůně mě v myšlenkách vrátil o pár let zpátky. Stydím se za to, ale věř, že to bylo jen v myšlenkách – mé srdce ti zůstalo věrné! Byl to jen okamžik, přesto nám všem tolik zamotal hlavy… Prosím věř mi, že bych ti nikdy nechtěl úmyslně ublížit. Nebyl bych toho schopen! Betty, lásko, právě v tuhle chvíli trpím stejně jako ty… Klepou se mi ruce a musím se hodně přemáhat, abych tento list nesmáčel svými slzami dříve, než si ho přečteš… pokud si ho přečteš. Hlavou se mi honí vzpomínky na ten úžasný víkend, kdy jsme byli spolu a naše láska jen kvetla. Topím se tu v slzách a beznaději… Už nevím, jak ti slovy vyjádřit, co cítím… nejde to. Je to až moc nadpozemské, aby na to stačila lidská slova. Jestli mému srdci, které se teď tolik trápí, uvěříš, vrať se mi. Kvůli naší dceři, kvůli nám… MILUJI TĚ! Armando“

Armando si po sobě dopis ještě dvakrát přečetl a dal ho do obálky. Uklidil láhev whisky a potichu přišel ke dveřím Bettyiny kanceláře. Zkusil zaklepat. Uvnitř byl ovšem klid. Lehce políbil obálku a podsunul ji pod dveře. V duchu děkoval architektům, že mezera mezi dveřmi a prahem je dostatečně velká. Se zatajeným dechem čekal. Betty seděla s nepřítomným pohledem u stolu. Už nebrečela – slzy jí došly. Šust obálky ji vytrhl z myšlenek. Pohlédla ke dveřím. Srdce jí začalo tlouct rychleji. Potichu vstala a sebrala obálku. Opět si sedla, protože nohy se jí nezadržitelně třásly. Hlavou jí prolétla vzpomínka na jeden film, kdy hrdinka v podobné situaci dopis bez přečtení roztrhala. Jenže tohle nebyl film, byla to skutečnost a Betty to nedokázala udělat. Zavřela oči a dopis si přiložila na srdce. Dodala si odvahy a s roztřesenýma rukama obálku otevřela…